Tag Archives: USA

Jak se přednáší o Ukrajině..

V úterý 25. listopadu jsem se zúčastnil přednáškové akce O Ukrajině dnešních dnů s Petrou Procházkovou konající se na půdě Filosofické fakulty UHK ve spolupráci s královéhradeckým Integračním centrem pro cizince a místní Diecézní charitou. Beseda byla spolufinancována Evropskou unií, takže jsem byl zvědav, jaké informace předává akademická obec za peníze daňových poplatníků.

Učebna byla zcela zaplněna a na některé účastníky nezbylo místo. Petra Procházková, novinářka píšící pro Lidovky, na začátku upozornila, že jí sice platí ministr financí Babiš, ale že necítí žádný tlak týkající se jejího zaměření, tedy zahraničních událostí, a proto je s tím v pohodě. Dále uvedla, že byla za poslední rok na Ukrajině pětkrát, takže odmítá diskutovat s kýmkoliv, kdo tam nebyl, protože je tím pádem diletant, který problematice nerozumí. Čáru přes rozpočet jí však hned po několika úvodních větách udělala mladá dáma, která uvedla, že se na Ukrajině narodila, v posledním roce navštívila tuto zemi šestkrát, z toho dvakrát byla přímo na Majdanu a pořídila tam podrobnou fotodokumentaci. Reagovala zamítavě na tvrzení Procházkové o tom, že teze o rozdělení Ukrajiny na východ a západ s vzájemnou nevraživostí obou stran je jen mýtus. Paní Procházková na to neměla co říci a poněkud zněrvózněla, což vyvycholilo hysterickou reakcí, když jeden z posluchačů nesouhlasil s jejím výkladem konfliktu Ruska, resp. Jižní Osetie a Gruzie.

„Takhle to přece nejde!“ vykřikla a lomila rukama. To vyvolalo hlasitou reakci publika a já nezadržel smích.

„To vám připadá vtipné?“ obrátila novinářka svou pozornost na mě ve snaze vybruslit z prekérní stuace. Odpověděl jsem, že ano.  Připadá mi vtipné, když reaguje slovy „Takhle to nejde“, jakmile jí dojdou argumenty. A také, že mě zaujalo, jak je na ní vidět nervozita ve chvíli, kdy narazí na nesouhlas. U toho jsem předvedl její shrbený postoj a zkřížené ruce na prsou. Paní Procházková začala sáhodlouze vysvětlovat, že jí to samozřejmě problém nedělá, protože s lidmi s opačným názorem diskutuje dnes a denně a neustále čelí různým disputacím a nesmyslným argumentům, které nikdy nejsou založeny na realitě. Tím se elegantně vyhnula další diskusi o gruzínské otázce a přednáška chvíli pokračovala v klidu dále. Vyprávěla o tom, jak jsou Ukrajinci srdeční a pohostinní (což je pravda), s pomocí své kolegyně promítala fotografie z cesty po jejich zemi, chválila místní obyvatele až na ty z Mariupolu, kteří nebyli vždy tolik sdílní a neměli internet. Celkový obrázek, který zcestovalá novinářka podávala o východu Ukrajiny, vyzníval tak, že tento kus země je v podstatě zaostalý a bezcenný.

„Ty fabriky, co vidíte, se rozpadaly už před konfliktem,“ upozornila nás, „takhle přece nemohou žít normální lidé!“

Je pozoruhodné, jak si novinářka a humanitární pracovnice osobuje právo rozhodovat, co je a není normální, to jen tak na okraj. Donětsko pak přirovnala k Podněstří, kde se místní obyvatelé odmítají bavit s novináři a jsou nepřátelští k cizincům, protože se živí převážně šmelinou a pašováním zboží do sousedních států, za což může Rusko. Na toto reagovala odmítavě další dívka z Ukrajiny, která má v této oblasti příbuzné. Její český manžel se pak Procházkové zeptal, zda ví o humanitárním konvoji, který vyslalo do východní oblasti Rusko, a kolik takových konvojů vyslal Kyjev. Novinářku to vykolejilo jen na malou chvíli a odpověděla, že vlastně nikdo neví, co v tom konvoji bylo za náklad, a že Člověk v tísni nějakou pomoc zprostředkoval. Další zádrhel nastal, když paní Procházková zaútočila na ruská média, jejich nestrannost a cenzuru. S tím by se dalo jistě souhlasit, pokud by jedním dechem novinářka nedodala, že ukrajinská média jsou až na malé škraloupy nestranná a svobodná, což jí bylo prvně oponující dámou opět vyvráceno i s uvedením konkrétních příkladů z poslední doby. Procházková se raději nepřela, jen dodala, že za eskalaci konfliktu může ruský První kanál, když zfalšoval ukrajinské prohlášení o jazykovém zákonu. Jednoznačná vina za občanskou válku tedy padá na bedra Ruska.

Pokračovalo promítání fotografií, na kterých chtěla novinářka demonstrovat, že na východě Ukrajiny jsou přítomni ruští vojáci. Jediné, co přihlížející viděli, byly tři fotky s ozbrojenci ve vojenských mundúrech u tanku a jedna se čtyřmi hlavami v beranicích. Žádné insignie ani jiné známky toho, že by šlo o pravidelnou ruskou armádu. Vratkosti svého tvrzení si byla zřejmě vědoma i paní Procházková, protože po nesouhlasných projevech a výsměchu části sálu už tuto myšlenku dále neprotlačovala. Nicméně je přesvědčena, že Rusové tam jsou a dodávají rebelům těžkou vojenskou techniku. Stejně jako NATO se svou špičkovou technikou, která je schopna přečíst vaši SPZ z oběžné dráhy, ani Procházková však nedodala žádný důkaz. Jen se snažila obecenstvu podsunout, že ti chlapci jsou určitě Rusové, a něco v tom smyslu, že Ukrajince od Rusa rozezná podle tvaru obličeje.

Po hodině a půl se mi zdálo, že se stále nedostává na to důležité – na původ celé ukrajinské situace, majdanské události. Zeptal jsem se tedy paní Procházkové, zda ona osobně souhlasí s násilným převratem a svržením legitimního prezidenta za významného přispění nacistických bojůvek, které zapalovaly město. Z její odpovědi jsem pochopil, že souhlasí, nicméně prý pochybuje o výrazné roli Pravého sektoru, ten prý v Kyjevě téměř nebyl a není vidět, nemluvě o Stěpanu Banderovi. Na to reagovala opět ona mladá dáma a současně ukazovala obecenstvu fotky, které pořídila v přímo na Majdanu. Symboly Pravého sektoru byl plný.

kyjev„Vy jste si něvšimla těch hákových křížů a dalších nacistických symbolů, když jste byla v Kyjevě?“ ptala se slečna, která tam podle všeho byla v tu samou dobu, a novinářka odpověděla, že nevšimla. Ve stejnou chvíli jsem jednu z fotek s hákovým křížem popadl a ukázal celému sálu. Ten začal šumět a debata se trochu roztříštila do více stran, takže nejsem plně schopen interpretovat situaci. Pamatuji si však, že na druhou část mé otázky – co říká  na vyjádření Victorie Nuland, že USA sponzorovaly Majdan pěti miliardami dolarů – odpověděla paní Procházková tak, že o tom nic neví, a co prý by s těmi pěnězi dělali. Na to ji bylo z publika  vysvětleno – znovu mladou dámou, která na Majdanu byla osobně – že někteří demonstranti vypověděli, jak dostávají za účast na protestech peníze. Důchody na Ukrajině se tehdy pohna_ukrybovaly mezi 800 – 1200 hřivnami, což šlo „vydělat“ na Majdanu za tři dny. Novinářka reagovala tím, že USA konec konců sponzorují různé skupiny po celém světě, což je dobře, protože za Chartu 77 je dodnes vděčná. Pak si pro dotazy vybírala pro jistotu už jen „nezávadné“ diskutéry, jen jednou střelila vedle, když chtěl jakýsi pán srovnat případy Krymu a Kosova. Na Krymu nebyla, protože ji tam nepustili, a o Kosovu prý nic moc neví, takže se k němu nebude vyjadřovat. Můj rychlý dotaz, jak hrála v kauze odtržení Kosova následně postavená americká základna, odbyla s tím, že když dva dělají totéž, není to to samé, a zakončila prohlášením, že jí vždy bude milejší americké bombardování Afghanistánu než ruské v Čečně. (Mimo jiné proto, že US Army je precizněší než ti zastaralí ruští řezníci.) Toto zadeklamovala dvakrát. Potom jsem buď omdlel nebo byl konec…

IMG-20141129-WA0003

Vlčí dráp, „Chlopci z Banderštatu“ a Sláva Ukrajině!

Paní Procházková dokáže zaujmout publikum. Je emotivní a pro své vyprávění zapálená. Umí být působivá. A také pěkně manipulativní. Vybere pouze to, co se hodí do jejího vidění situace. To, co se nehodí, vynechá nebo nepovažuje za důležité. Když je zahnána do úzkých, elegantně vybruslí a po oslím můstku přejde k jinému tématu, o kterém vypráví dost dlouho, aby se na to původní zapomnělo. Evidentně na své přednášce neočekávala žádný odpor a opozice z publika ji zaskočila. Dokázala se však po prvotním vykolejení a hysterické reakci skvěle přizpůsobit nové situaci.

V úvodu, když mluvila o diletantech, se kterými se nedá diskutovat, zmiňovala křivdu, ve které hrál roli Alexandr Barabanov pozvaný do studia Českého rozhlasu, zatímco ona musela být jen na telefonu, což ji značně znevýhodňovalo v debatě. Ve skutečnosti, jak jsem zjistil, paní Procházková do studia pozvána byla, ovšem odmítla, protože to bylo 21. října 2014, den po jejích narozeninách. Krásná ukázka manipulace, kdy se publikum dozví, že ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou nefér hrající lháři jako onen „Rus, kterého platí kdo ví kdo.“ Ve skutečnosti je Barabanov narozen v Kyjevě a je to podnikatel, takže se platí sám..narozdíl od novinářky placené firmou ministra financí s podporou Evropské unie.

IMG-20141129-WA0011

MOBILIZACE. Pravému sektoru volejte na uvedené kontakty.

Petra Procházková má na ukrajinské události jasný a pevný názor. Dalo by se říci, že neměnný, protože cokoliv, co do něj nepasuje, prostě vytěsní a ignoruje. Prastará nevraživost západu a východu země je tedy podle ní mýtus, východ je zaostalá oblast (která však donedávna celou Ukrajinu slušně živila), Majdan byl něco jako Sametová revoluce a zapojení neonacistů v podstatě nestojí za řeč. (I přesto, že jsou v parlamentu a vedoucích funkcích.) A největším problémem je Rusko. Dokonce takovým, že stojí za to vidět věci černobíle a takto je prezentovat veřejnosti.

Vystoupení paní Procházkové ve mně zanechalo dojem, že její nenávist k Rusku je silnější, než snaha pátrat po skutečných příčinách problému. Potvrdilo se mi, že někteří novináři vůbec nechtějí být objektivní a odhalovat pravdu. Chtějí šířit svou verzi vidění světa a selektivně filtrují informace. Petra Procházková k tomu dostává navíc prostor na akademické půdě bez přítomnosti názorových oponentů. Pokud se ovšem nenajdou v publiku..

 

IMG-20141129-WA0001

Kyjev na sklonku července 2014 – po Banderovi prý ani památky..

 

 

 

Reklamy

Jde o lidská práva?

Když se levicové feministky sdružené v „hudební“ skupině Pussy Riot rozhodly demonstrovat svůj pohled na problémy ruské společnosti vandalizací Katedrály Krista Spasitele, za což jim v jednu chvíli hrozilo až sedm let vězení, polovina světa povstala na jejich obranu. Nejvlivnější západní média v společném a jednoznačném názoru na věc  neváhala označovat Rusko totalitním státem a Vladimíra Putina diktátorem. Kdo si dovolil mít názor odlišný od toho oficiálního euroamerického, byl rusofil a nepřítel lidských práv. Děvčata dostala nakonec tresty mírnější, a následně byla amnestována.

Jiná feministka, ostře levicově zaměřená jedenadvacetiletá dívka s přezdívkou Rudá vlčice zaútočila letos na španělskou vládu pomocí Twitteru a jde na rok za mříže s verdiktem propagace terorismu. Alba González Camach totiž volala po vraždě španělského premiéra, ministra hospodářství a králi Juanu Carlosovi navrhovala stětí gilotinou. Mimo to ještě velebila činnost levicových teroristů z GRAPO. Nicméně reálně neprovedla vůbec nic. Pouze svou nenávist ventilovala písemně. A mimo Španlěsko je ticho po pěšině. V českých médiích vyšel jeden článek, jinak o kauze informovala snad jen Al-Jazeera. Kde jsou obránci lidských práv poukazující na to, že lidé by se neměli věznit za to, co napíšou? Usnul Schwarzenberg někde, že nepobíhá po náměstí s cedulkou ¡Libertad Loba Roja!?

(V obou případech bylo obviněným umožněno projevit lítost, resp. se omluvit výměnou za nižší trest nebo jeho prominutí. Společný je i mučednický přístup, kdy Camach se neodvolala a amnestovaná Aljochin se vyjádřila, že by vězení dobrovolně neopustila.)

Stejně nepovšimnutě proplula zpráva o nové legislativě saudského krále Abdalláha. Zákon nově definuje teorismus jako činnost směřující k narušení veřejného pořádku, ohrožení bezpečí společnosti, stability, ale i reputace země. Postižený může být také ten, kdo se pokouší jakýmkoliv způsobem vládě bránit v prosazování uvedeného zákona. Tedy třeba novinář svým článkem. Mimo jiné se zavádí sledování internetového provozu, odposlech telefonů a právo bezpečnostních složek provádět domovní razie bez povolení soudu. Podezřelý může být vržen do vazby na šest až dvanáct měsíců, přičemž hlavní slovo nemá soudce, ale ministr vnitra. Protiteroristický zákon jen doplňuje celkový charakter autoritatářského režimu, ale obvyklí ochránci práv mlčí stejně jako světový policajt USA. Se Saudskou Arábií má totiž velmi dobré vztahy.

Oklikou se tak dostáváme k Ukrajině, kde byla role diktárora přiřazena Viktoru Janukovyčovi kvůli jeho přístupu k řešení masových protestů v Kyjevě. Podle západních politiků jsou ohrožována lidská práva opozičních demonstrantů, v jejichž řadách a se zbraněmi v ruce bojují mimo jiné neonacisté, banderovci, fotbaloví chuligáni a kdejaká verbež z celé rozlehlé Ukrajiny. Média drží obvyklou linii – co řekne EU a USA je svaté, a netřeba se tedy hlouběji zamýšlet nad souvislostmi. A to i poté, co se objeví skandální záznam rozhovoru mezi náměstkyní ministra zahraničí USA Victorií Nuland a americkým velvyslancem Geoffrey Pyattem. Z něj mimo jiné vyplývá, že Vitalij Kličko je jen loutkou a OSN prostředkem k dosažení cílů americké administrativy. Teď již slavná věta Fuck the EU z úst náměstkyně zase dokazuje, že o přístupovou smlouvu také nejde. O lidských a občanských právech ani slovo. Na těch totiž ve skutečnosti vůbec nezáleží. Ani na útrapách běžných Ukrajinců nebo na těch, kteří s opozicí nesouhlasí. V žádném případě netvrdím, že je za vlády Janukovyče vše v pořádku, není to ostatně žádný svatoušek. Ukrajinská situace charakterizovaná například i vnitřním konfliktem jejího obyvatelstva, kdy východ a západ má zcela odlišný pohled na další směřování země, je však příliš složitá na to, aby ji vyřešilo pouliční násilí, které opoziční vůdci vytrvale podporují.

Tak jak to tedy je? Jde skutečně o práva lidí a občanů? Pokud ano, proč je výběr pozornosti médií a iniciativy států tak selektivní? Nebo je  to spíše boj o geopolitický vliv a pokračování zahraniční politiky jiným způsobem? Zamysleme se nad tím, až se zase někdo začne ohánět zaklínadlem o lidských právech a ukazovat nám záběry osob mučených a pronásledovaných diktátory, kteří jsou zrovna na světové šachovnici nepohodlní.

Sýrie – další na řadě..

Continue reading →

Ještě jednou k Edwardu Snowdenovi..

Osobnost Edwarda Snowdena se v poslední době stala předmětem mnoha krajních reakcí, ať už nenávistně fanatických, označujících jej za zrádce a zaprodance pekelných teroristů, nebo oslavně revolučních považujících třicetiletého Američana za novodobého Gándhího. Co se tedy vlastně stalo, co Snowden udělal, a kým tedy je?

Edward Snowden, bývalý zaměstnanec firmy Booz Allen Hamilton (společnosti pracující na zakázkách mj. pro CIA,  NSA a armádu),  poskytl londýnskému periodiku The Guardian tajné materiály dokazující masové sledování elektronické komunikace nejen amerických občanů. Pomohl tak mimo jiné veřejně odhalit existenci amerického vládního projektu PRISM, britského programu Tempora, skutečnosti, že je plošně sledována komunikace obyvatel velké části světa. Materiály dokonce vrhly stín podezření na společnosti jako Google, Microsoft, Apple, Facebook, AOL nebo Yahoo, že s americkou vládou spolupracují aktivně a dobrovolně. (Dále také telekomunikační společnosti AT&T, Verizon a Sprint, viz zde.)

Takže ve zkratce – americká vláda (ve spolupráci s britskou vládou) špehuje v ohromném rozsahu své vlastní i zahraniční občany. Nic, co napíšete na internetu, si nemusí přečíst jen adresát vašeho textu. Přenos a ukládání dat, videokonference, přihlášení se k účtu, to všechno s vámi sdílejí tajné služby. Ehm, vážně to někoho překvapuje? Nebo to, že nejsledovanější oblasti světa jsou třeba Írán, Pákistán a Egypt?

Snowdenova akce v podstatě jen potvrdila to, co si někteří mysleli, a někteří, vysmíváni jako příznivci konspiračních teorií, říkali nahlas již delší dobu. Mě osobně nejvíce zaujala jen role telekomunikačních společností a soukromých poskytovatelů internetových služeb. Jinak jsem zrovna úžasem neomdléval. Ale byl jsem rád. Byl jsem rád, že lidé mají nyní potvrzeno černé na bílém, že je státní moc velmi detailně sleduje, že jejich soukromí na internetu a po telefonu neexistuje a že se podle toho mohou zařídit. „A co teroristé, ti se podle toho také mají zařídit?“ ptají se s pohrdavým úšklebkem zavilí bojovníci proti teroru (většinou muslimskému, nikdy ne státnímu). No, skutečně si myslíte, že útok na americkou ambasádu se plánuje na Facebooku? Ano, propaganda tam je, návody k efektivnímu použití střelných zbraní taky, ale pochybuji, že by takový Omar Hammami svolával své soudruhy do zbraně přes ICQ. V každém případě si nemyslím, že by si „masoví vrazi“, ať už skuteční, domnělí nebo nastrčení, nějak výrazně polepšili.

Tím se dostáváme k tomu, co Snowden neudělal. Neodhalil identitu tajných agentů, umístění rezidentur nebo vojenských objektů, neprozradil akční plány tajných služeb ani informace o tom, do jakých akcí jsou zapojeni a na čem pracují. Bezprostředně neohrozil zdraví a životy. I proto považuji označení Edwarda Snowdena opovrženíhodným zrádcem za přehnané a neodpovídající realitě.

Stejně tak si nemyslím, že takto rozsáhlé zasahování do soukromí není důvodem k znepokojení jen proto, že se (prý) dosud neobjevily důkazy o jeho zneužití, jak píše pan Ondřej Neff. Vládní akce namířené proti občanům a občanským svobodám, byť jsou prezentovány s potenciálně dobrým úmyslem, by měly být vždy důvodem k obezřetnosti a znepokojení. Thomas Jefferson řekl, že strom svobody musí být čas od času osvěžen krví patriotů a tyranů. V tomto kontextu vidím Edwarda Snowdena spíše jako patriota.