Tag Archives: pravice

Zbavme se svého socialismu

10_img

V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficálně socialistická, což bylo minulý měsíc více či méně důstojně oslaveno. Máme zde nyní svobodu a demokracii a můžeme se svými životy nakládat, jak uznáme za vhodné.

Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.

Dalším z průvodních znaků socialistického uvažování je nenávist k bohatým, lépe řečeno všem, kteří jsou schopni vydělat větší množství peněz než průměrná populace. Na ně je pohlíženo skrz prsty, jakoby svou prosperitou ukusovali z koláče blahobytu ostatním. Kdokoliv si dovolí koupit luxusní automobil, stává se veřejným nepřítelem a nejspíše podvodníkem. Přičemž se zapomíná, že cesta k bohatství bývá mnohdy rizikem a většinou znamená nějakou investici – ať už čas nebo peníze – a v neposlední řadě dává práci řadě lidí. Zapomínáme, že i nákup toho auta dal práci lidem. I dům, který si bohatý člověk koupí, musí někdo postavit.  Když americká vláda v roce 1990 zavedla daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet, očekávala, že vybere více na daních. Opak byl pravdou – vybralo se méně, potenciální kupci rezignovali nebo si jachtu pořídili v zahraničí. Některé jachtařské firmy zkrachovaly a lidé přišli o práci. Ještě zrůdnější je aktuálně připravovaný zákon o prokazování původu majetku, který vytváří presumci viny a dělá ze všech občanů potenciální zločince. Nepoctivci si jako vždy najdou cestu, jak se mu vyhnout, pro ostatní to bude signál, že Česká republika je země, kde není dobré pobývat ani podnikat. Veřejnost však zákon podporuje, protože na mušce jsou bohatí. Pokud však budeme pokračovat tempem, který nastolila současná socialistická vláda, bude naše republika zemí úředníků, nezaměstnaných a zaměstnaných v Agrofertu.

V socialismu všichni prohrávají, nikdo nevyhrává. Chudí nezbohatnou, pokud bude stát dusit podnikatele, vybírat více daní a najímat více úředníků. Chudí zbohatnou, pokud se přestanou spoléhat na stát, aktivně zvýší svou hodnotu na trhu práce a soukromý sektor bude prosperovat. Chce-li stát efektivněji vybírat daně, ať je sníží a omezí své výdaje – ať zruší nepotřebné úřady, zjednoduší agendu a neplýtvá vybranými prostředky na nesmyslné akce jako Ryba domácí. Ať nechá soukromý sektor dýchat a prosperovat. Chce-li stát zodpovědné občany, ať je nechá více spoléhat se na sebe samotné místo na bobtnající svazky zákonů.

Přestaňme závidět bohatým a raději se inspirujme. Zaměřme se na vlastní dovednosti a jejich zlepšování místo volání po dalších regulacích. Přestaňme pobízet stát, ať nám zajistí pracovní místa a zlepší životní standard tím, že někomu jinému sebere plody jeho práce. Přestaňme věřit, že peníze kazí charakter, a spíše se soustřeďme na to, aby náš charakter byl lepší bez ohledu na výši konta. Začít může každý u sebe. Budoucnost každého jednotlivce je v jeho rukou, neodevdávejme ji dobrovolně státu s pocitem, že ten to nějak zařídí.

 

 

Advertisements

Redefinujme pojem radikální pravice

Střet radikální pravice s policií. Den romských obětí holocaustu v Maďarsku narušuje radikální pravice. Příznivci ultrapravice pochodovali městem.

S podobnými titulky a komentáři se setkáváme dnes a denně v televizi i tištěných médiích. Komu přijde divné, že by pravověrní příznivci von Hayeka nebo Rothbarda narušovali den obětí holocaustu, nemusí číst dál, protože chápe, o čem píšu.

Ono totiž autoři uvedených výroků vlastně nemají vůbec na mysli zastánce pravice, ale spíše fanoušky neonacismu. Jenže jsou to diletanti, jejichž všeobecný rozhled zřejmě nesahá dále než za turniket MF Dnes, případně je vůbec nezajímá, jak se věci doopravdy mají. Takže si to zopakujeme. Pravici definujeme především a nejvíce pojmem individuální svoboda. Typický je pro ni princip laissez-faire, touha po přirozeném běhu věcí s minimálními mocenskými zásahy, svobodný a volný trh bez regulací a dotací, nedotknutelnost vlastnického práva. Míra výše uvedeného se může lišit, ať už u jednotlivců nebo uskupení. Středobodem je však vždy individuální svoboda a zodpovědnost jednotlivce. V praxi se to projevuje tak, že pravičák preferuje malý stát s omezenou mocí, nízkými náklady a minimem přerozdělování veřejných prostředků, stát, který se mu montuje do života a peněženky co možná nejméně. Oproti tomu pro levici je nejvíce typický kolektivismus. Člověka vidí jako součást celku, jemuž se musí podřídit. Individualita je mnohem méně důležitá než sociální rovnost a veřejný prospěch. Volný trh je nebezpečím, které ty méně šťastné může uvrhnout do chudoby a zoufalství.  V praxi se to projevuje například tak, že  nějaká parta socialistů s cílem všeobecného blaha má pocit, že ví, co je nejlepší pro občany, pro ekonomiku, pro životní prostředí. Houfy sociálních inženýrů pak regulují, zakazují, přikazují a přerozdělují. V praxi to také znamená, že z vašeho úspěchu nebudete těžit především vy nebo ti, které si vyberete, ale zejména kolektiv, resp. jeho méně úspěšní, snaživí, vzdělaní etc. jednotlivci. Výsledkem levicového přístupu ve státě jsou vysoké daně, znárodňování, regulace hospodářství nebo alespoň některých odvětví a omezení svobody občanů.

A co s tím mají dělat zástupci médií, kteří identifikují nějaké účastníky pochodu jako příznivce NSDAP? Především by mohli začít rozluštěním této tajemné zkratky. Ti bystřejší, kteří už umějí s internetem nebo najdou cestu do archivu, si prostudují program Národně socialistické německé dělnické strany. Znárodnění podniků a rozdělení jejich zisků? Regulace ekonomiky? Silná role státu? Obecný zájem před zájmem jednotlivce? Ano, to všechno tam je.  „Překvapivě“ však chybí důraz na osobní svobodu a po laissez-faire není ani stopy. NSDAP byla totiž typicky levicovou stranou. Socialisté v hnědých košilích prostě nebyli pravičáci, stejně tak nejsou pravičáky ani jejich dnešní příznivci a jejich městy pochodující souvěrci.

Mimo jiné z toho vyplývá, že nacismus a komunismus nestojí v tradičním politickém spektru na opačných stranách. V podstatě si tyto dvě ideologie nekonkurují, sledují totiž stejný cíl, jen se v některých aspektech trochu liší (národ a rasa vs. dělnická třída). NSDAP a KSČ byly stejně socialistické strany. Dělnická strana sociální spravedlnosti (vidíte, zase ta sociální rovnost) patří do stejné party, ačkoliv nás média přesvědčují, že jde o stranu extrémní pravice. A stejně tak řecký Zlatý úsvit, který vysokoškolsky vzdělaná specialistka na evropskou politiku Zuzana Kleknarová neváhá zařadit zcela napravo.

Zbývá jen objasnit, co je vlastně krajní pravice a kdo je onen radikální pravičák? Přiznám se, že si nejsem zcela jistý, ale definici bych zřejmě směřoval k jakémusi pravicovému purismu. Co nejméně kompromisů, minimum státu, maximum svobody. Sám sebe bych označit krajním pravičákem dokázal. Svobodu a zodpovědnost považuji vedle pravdy za nejdůležitější součásti života. Vlastnické právo za absolutně nedotknutelné. Borise Šťastného za levičáka. Chci malý stát s velmi omezenou mocí směrem k občanům, volný trh s naprostým minimem regulací a překážek. Chtěl bych legalizovat drogy, všechny. Odmítám tzv. ochranu spotřebitele ze strany státu na úkor svobody podnikání, protože věřím, že zodpovědný jedinec a nebo soukromý sektor si s tím poradí lépe a levněji, Nevěřím, že jedinec pocházející z nuzných poměrů je touto determinací hendikepován natolik, aby se nemohl vypracovat k úspěchu a osobní spokojenosti. (Konec konců, mnoho kapitalistů se nenarodilo zrovna se zlatou lžící v puse, ale začínali od nuly. V době, kdy ještě v USA fungoval tzv. American dream bychom našli nepočítaně příkladů.)

Je to „dostatečně radikální“? Nebo je radikální pravice spíše synonymem pro minarchismus, či dokonce anarchokapitalismus? Zde je prostor pro debatu. V každém případě, abych se vrátil na začátek, není nic vzdálenějšího radikální pravici než médii proklamovaný neonacismus. Pamatujte prosím na to, až si příště pustíte televizi..