Tag Archives: média

Ledoborec propagandy Šarij

V probíhajícím ozbrojeném konfliktu na Ukrajině, resp. občanské válce, hraje nezanedbatelnou roli i propaganda. Dezinformace, zfalšovaná videa, fotomontáže, nepravdy i vyložené lži. Někdy dochází i tragikomickému řetězení, jako v případě ženy vypovídající o ukřižovaném dítěti, ženy zraněné a později odhalené jako zcela zdravé svědkyně ukrajinského útoku v Doněcku. Údajně se má jednat o jednu a tu samou osobu, což znevěrohodňuje všechny předchozí zprávy. Ve skutečnosti se ovšem o stejnou osobu nejedná, ačkoliv minimálně historka o ukřižování je lživá. A pak si vyberte… Na média spoleh není – ruská jsou jaksi automaticky považována za nevěrohodná, západní působí velmi zaujatě a většinou automaticky přebírají kdejaký výplod, který vypustí ukrajinské „ministerstvo pravdy“.

V informační válce stojí za zmínku ukrajinský bloger a novinář Anatolij Šarij, jehož kanál s více než pěti sty příspěvky odebírá téměř 280 tisíc uživatelů YouTube a počty zhlédnutí jednotlivých videí často přesáhnou milion. Ze zaujatosti jej těžko obviňovat, je to Ukrajinec, Putina v lásce nemá a přeje si jednotnou zemi, odtržení východních oblastí odmítá. Přesto s neuvěřitelnou vytrvalostí, nadhledem a lehkým vtipem odkrývá jednu manipulaci za druhou, uvádí desinformace na pravou míru a odhaluje lži ukrajinských médií.

Svidok

Z článku serveru Svidok o „deseti zajatých separatistech“ byla odstraněna fotografie poté, co vyšlo najevo, že jsou na ní naopak příslušníci ukrajinské armády zajatí separatisty.

V příspěvku „Typická nemanipulace“ se například podivuje, proč chybí zvuk u videa na stránkách ukrajinského kanálu Hromadske.tv z ostřelování Mariopolu přičítaného separatistům. (V titulku stojí бойовики, což je označení ukr. médií pro separatisty.) Důvod je zřejmě ten, že v původním ozvučeném záznamu zazní mimo jiné tato slova: „…to se stalo v Mariupolu poprvé, že se takhle trefili přímo do domů. Stříleli samozřejmě Ukrajinci, jak vidíte. Nyní jde útok ze strany Vynohradnoho.“ Ať už je výrok pravdivý nebo ne, rozhodně nesmí zaznít, vzbudil by přinejmenším pochybnosti.

Několik příspěvků z poslední doby se týká stále přibývajících teroristických útoků, které mají prý na svědomí Rusové.  Alespoň jsou o tom přesvědčena ukrajinská média. Tajné služby totiž útok včas odhalí – a v takovém případě se na místě najde mnoho důkazů, například ruské vlajky, sovětské odznaky z druhé světové války nebo písemné pokyny pocházející z oblasti Donbasu, typická výbava každého agenta a teroristy – nebo neodhalí, a pak se najde alespoň něco, co vypadá jako ponožky v ruských barvách. Šarij dále s ironií sobě vlastní radí, co hledat na místě teororistického útoku – standardní je balalajka, obraz s Putinem nebo matrjoška. A i kdyby se jednalo o trenýrky s britskou vlajkou, jsou to stále Rusové, tentokrát natolik chytří, že se snaží svalit vinu na Brity.

Pokud vám to připadá trapné a nedůstojné, vězte, že jde pouze o reakci na každodenní chrlení podobně obskurních obvinění, která mají v skutečně zlých časech ujistit ukrajinský lid, že za vše může Rusko, nikoliv současná vláda. A ospravedlnit to ostatní, ať už jde o hospodářský úpadek, instalaci zahraničních ministrů, cenzuru, nucené odvody nebo bezpráví ve formě lustrací kanceláří soukromých osob maskovanými „patrioty“. (Na videu vystupuje v hlavní roli známá náctiletá nacistka Vita Zaverucha, která se dostala i na stránky francouzského Elle.)

————————————————————

Spolupráce a překlady: Natálie Vachatová

Reklamy

Hysterie kolem Zemana

Na Národní třídě se mělo 17. listopadu 2014 oslavovat 25 let, které uplynuly od pádu komunismu v naší zemi. Místo toho ji několik tisíc občanů s červenými kartičkami, transparenty a tibetskými vlajkami využilo k protestu proti Miloši Zemanovi, který by měl podle zúčastněných odstoupit. „Oslava demokracie“ pak vyvrcholila na Albertově házením vajec po presidentovi. Nemám nic proti demonstracím a protestům, mám toho hodně proti Zemanovi. Přesto s tím, co se dělo, nemohu sympatizovat a souhlasit.

Zeman především žádné zásadní nebezpečí nepředstavuje, ať už by byl sebehorším presidentem, protože vnitřní i zahraniční politika země je řízena vládou. Zeman ji z funkce presidenta může ovlivnit, ale ne provádět. Pokud se někomu nelíbí dění v České republice nebo její zahraniční politika, je president ten poslední, na koho svou zlost ventilovat. V tomto případě šlo ale spíše o averzi týkající se přímo Zemanovy osoby. Faktem však zůstává, že president byl legitimně demokraticky zvolen. Regulérnost voleb nebyla zpochybněna, a tak jeho odpůrci musejí prostě počkat na další volby. Tak to v demokracii chodí, což by si měli uvědomit hlavně ti, kteří jí mají plná ústa. Vyzývat ke svržení či odstoupení presidenta je nesmysl. To by si měl uvědomit i spoluorganizátor akce Přikryl, když tvrdí, že mandát presidenta neopravňuje, aby si dělal, co chce. Nedělá si, co chce. Dělá to, co mu umožňuje ústava.

kun9

Protest proti vulgaritě?

Zeman je špatný, protože v Hovorech z Lán použil sprostá slova. Je smutné, že zrovna tohle dokáže vyburcovat masy k demonstracím, zatímco když spolu s eurounijním protektorem Barrosem, bývalým předsedou Portugalské komunistické strany pracujících, věšel na Hrad modrý hadr s hvězdami, protestovalo nás tam pár set. A co se dělo v ulicích, když se Zeman vyslovil pro přijetí Eura, ačkoliv před volbami tvrdil opak? Vůbec nic. Přitom vstup do eurozóny by pro naši ekonomiku byl přímo katastrofální. Bulvárnost prostě zajímá lidi více než zásadní témata. Stejné je to i s Čínou. Kolik z protestujících s červenou kartičkou doopravdy ví něco o Číně a historii Tibetu? Něco víc, než co zaslechli od Kocába s Bursíkem v televizi?  Vypadá to, že lidská práva, pojem, který je dnes spíše módní než obsahově vypovídající, v zemi vzdálené tisíce kilometrů jsou důležitější než občanská práva našich blízkých, sousedů, spoluobčanů. Kdykoliv totiž v posledním roce vláda zasadila úder svobodě občanů České republiky, nic zvláštního se nedělo. Protestuje se proti Číně, protože je komunistická, proti Putinovi, protože se prý chová jako diktátor, oslavuje se pád socialismu, zatímco v přímém přenosu nám zde současná vláda vytváří socialismus nový. Babiš slíbil, že to zařídí, a přesvědčil lid, že veškeré zlo je v daňových únicích. A tak dochází ke křížovému tažení na živnostníky a podnikatele. Posilují se pravomoci policie, roste úřednický aparát, který platíme ze svých daní, a vlastnictví majetku opět začíná být považováno za zločin. Lidé však raději vezmou tibetskou vlajku a jdou nadávat Zemanovi.

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

Mimo jiné proto, že je málo protiruský..nebo hodně proruský. Zkrátka nejede na stejné vlně jako většina našich politiků a médií. Rusofobie a nenávist k Putinovi je teď totiž v kurzu. Správný občan odsuzuje Putina a fandí Kyjevu, nic mezitím neexistuje. Na Národní se objevily ukrajinské vlajky, stejně tak jsou k vidění i na dalších protizemanovských akcích. Proč? Má snad být zdevastovaná Ukrajina naším vzorem? Země, kde došlo k násilnému převratu s přispěním nacistických band, kde vládnou takřka stejní oligarchové, kteří zemi rozkrádali i předtím, kde je nyní tvrdá cenzura sdělovacích prostředků a vláda nechává bombardovat vlastní občany. Výsledkem hořícího Majdanu jsou mimo jiné tisíce mrtvých Ukrajinců, milion utečenců a humanitární krize. Skutečně je toto příklad hodný následování? Je kritika Ruska dostatečným ospravedlněním obdivu k zemi, jejíž president si přeje totální válku? A jak tuto krizi vyřeší Zemanovo odstoupení? A proč nikdo neprotestoval minulý rok, když ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podepisoval memorandum o porozumění v Saudské Arábii, jednom z nebrutálnějších režimů Blízkého východu, kde se sekají ruce a hlavy, homosexuálové jsou vězněni a demokracie je zakázané slovo?

Co vlastně chtějí ti protizemanovští demonstranti? Zbaví se třeba nenáviděného presidenta a co potom? Budou spokojenější, protože odkaz Václava Havla, vágní klišé, které nás provází na každém kroku, již bez Zemana nebude mít překážku? Budeme se mít v České republice lépe, když odejde osoba s minimálními exekutivními pravomocemi? Budou lidé  zodpovědnější, ohleduplnější a budou si více vážit jeden druhého? Přál bych si to, ale pochybuji. Zeman totiž nerozděluje společnost, protože Zeman ji netvoří, stejně jako ji netvořil Havel ani nikdo jiný. Společnost je tvořena jednotlivci, je odrazem lidí, kteří v ní žijí a ovlivňují se navzájem svým jednáním. Je příliš krátkozraké svalovat vinu za rozdělení společnosti na jednoho presidenta a smutně trapné nekriticky adorovat odkaz druhého s představou, že to společnost zlepší. Společnost jsme my, občané, lidé. Na Národní a v Albertově jsem viděl pouze fanatický dav. Dav bez respektu k  výsledku demokratických voleb, zkratkovitě přemýšlející a schovávající svou frustraci za portrét Václava Havla a urážlivé transparenty. A jak pravil klasik, v davu se moudrosti nenaučíš.

 

——–

Fotografie v článku jsou převzaty z iDnes.cz

Jde o lidská práva?

Když se levicové feministky sdružené v „hudební“ skupině Pussy Riot rozhodly demonstrovat svůj pohled na problémy ruské společnosti vandalizací Katedrály Krista Spasitele, za což jim v jednu chvíli hrozilo až sedm let vězení, polovina světa povstala na jejich obranu. Nejvlivnější západní média v společném a jednoznačném názoru na věc  neváhala označovat Rusko totalitním státem a Vladimíra Putina diktátorem. Kdo si dovolil mít názor odlišný od toho oficiálního euroamerického, byl rusofil a nepřítel lidských práv. Děvčata dostala nakonec tresty mírnější, a následně byla amnestována.

Jiná feministka, ostře levicově zaměřená jedenadvacetiletá dívka s přezdívkou Rudá vlčice zaútočila letos na španělskou vládu pomocí Twitteru a jde na rok za mříže s verdiktem propagace terorismu. Alba González Camach totiž volala po vraždě španělského premiéra, ministra hospodářství a králi Juanu Carlosovi navrhovala stětí gilotinou. Mimo to ještě velebila činnost levicových teroristů z GRAPO. Nicméně reálně neprovedla vůbec nic. Pouze svou nenávist ventilovala písemně. A mimo Španlěsko je ticho po pěšině. V českých médiích vyšel jeden článek, jinak o kauze informovala snad jen Al-Jazeera. Kde jsou obránci lidských práv poukazující na to, že lidé by se neměli věznit za to, co napíšou? Usnul Schwarzenberg někde, že nepobíhá po náměstí s cedulkou ¡Libertad Loba Roja!?

(V obou případech bylo obviněným umožněno projevit lítost, resp. se omluvit výměnou za nižší trest nebo jeho prominutí. Společný je i mučednický přístup, kdy Camach se neodvolala a amnestovaná Aljochin se vyjádřila, že by vězení dobrovolně neopustila.)

Stejně nepovšimnutě proplula zpráva o nové legislativě saudského krále Abdalláha. Zákon nově definuje teorismus jako činnost směřující k narušení veřejného pořádku, ohrožení bezpečí společnosti, stability, ale i reputace země. Postižený může být také ten, kdo se pokouší jakýmkoliv způsobem vládě bránit v prosazování uvedeného zákona. Tedy třeba novinář svým článkem. Mimo jiné se zavádí sledování internetového provozu, odposlech telefonů a právo bezpečnostních složek provádět domovní razie bez povolení soudu. Podezřelý může být vržen do vazby na šest až dvanáct měsíců, přičemž hlavní slovo nemá soudce, ale ministr vnitra. Protiteroristický zákon jen doplňuje celkový charakter autoritatářského režimu, ale obvyklí ochránci práv mlčí stejně jako světový policajt USA. Se Saudskou Arábií má totiž velmi dobré vztahy.

Oklikou se tak dostáváme k Ukrajině, kde byla role diktárora přiřazena Viktoru Janukovyčovi kvůli jeho přístupu k řešení masových protestů v Kyjevě. Podle západních politiků jsou ohrožována lidská práva opozičních demonstrantů, v jejichž řadách a se zbraněmi v ruce bojují mimo jiné neonacisté, banderovci, fotbaloví chuligáni a kdejaká verbež z celé rozlehlé Ukrajiny. Média drží obvyklou linii – co řekne EU a USA je svaté, a netřeba se tedy hlouběji zamýšlet nad souvislostmi. A to i poté, co se objeví skandální záznam rozhovoru mezi náměstkyní ministra zahraničí USA Victorií Nuland a americkým velvyslancem Geoffrey Pyattem. Z něj mimo jiné vyplývá, že Vitalij Kličko je jen loutkou a OSN prostředkem k dosažení cílů americké administrativy. Teď již slavná věta Fuck the EU z úst náměstkyně zase dokazuje, že o přístupovou smlouvu také nejde. O lidských a občanských právech ani slovo. Na těch totiž ve skutečnosti vůbec nezáleží. Ani na útrapách běžných Ukrajinců nebo na těch, kteří s opozicí nesouhlasí. V žádném případě netvrdím, že je za vlády Janukovyče vše v pořádku, není to ostatně žádný svatoušek. Ukrajinská situace charakterizovaná například i vnitřním konfliktem jejího obyvatelstva, kdy východ a západ má zcela odlišný pohled na další směřování země, je však příliš složitá na to, aby ji vyřešilo pouliční násilí, které opoziční vůdci vytrvale podporují.

Tak jak to tedy je? Jde skutečně o práva lidí a občanů? Pokud ano, proč je výběr pozornosti médií a iniciativy států tak selektivní? Nebo je  to spíše boj o geopolitický vliv a pokračování zahraniční politiky jiným způsobem? Zamysleme se nad tím, až se zase někdo začne ohánět zaklínadlem o lidských právech a ukazovat nám záběry osob mučených a pronásledovaných diktátory, kteří jsou zrovna na světové šachovnici nepohodlní.

Redefinujme pojem radikální pravice

Střet radikální pravice s policií. Den romských obětí holocaustu v Maďarsku narušuje radikální pravice. Příznivci ultrapravice pochodovali městem.

S podobnými titulky a komentáři se setkáváme dnes a denně v televizi i tištěných médiích. Komu přijde divné, že by pravověrní příznivci von Hayeka nebo Rothbarda narušovali den obětí holocaustu, nemusí číst dál, protože chápe, o čem píšu.

Ono totiž autoři uvedených výroků vlastně nemají vůbec na mysli zastánce pravice, ale spíše fanoušky neonacismu. Jenže jsou to diletanti, jejichž všeobecný rozhled zřejmě nesahá dále než za turniket MF Dnes, případně je vůbec nezajímá, jak se věci doopravdy mají. Takže si to zopakujeme. Pravici definujeme především a nejvíce pojmem individuální svoboda. Typický je pro ni princip laissez-faire, touha po přirozeném běhu věcí s minimálními mocenskými zásahy, svobodný a volný trh bez regulací a dotací, nedotknutelnost vlastnického práva. Míra výše uvedeného se může lišit, ať už u jednotlivců nebo uskupení. Středobodem je však vždy individuální svoboda a zodpovědnost jednotlivce. V praxi se to projevuje tak, že pravičák preferuje malý stát s omezenou mocí, nízkými náklady a minimem přerozdělování veřejných prostředků, stát, který se mu montuje do života a peněženky co možná nejméně. Oproti tomu pro levici je nejvíce typický kolektivismus. Člověka vidí jako součást celku, jemuž se musí podřídit. Individualita je mnohem méně důležitá než sociální rovnost a veřejný prospěch. Volný trh je nebezpečím, které ty méně šťastné může uvrhnout do chudoby a zoufalství.  V praxi se to projevuje například tak, že  nějaká parta socialistů s cílem všeobecného blaha má pocit, že ví, co je nejlepší pro občany, pro ekonomiku, pro životní prostředí. Houfy sociálních inženýrů pak regulují, zakazují, přikazují a přerozdělují. V praxi to také znamená, že z vašeho úspěchu nebudete těžit především vy nebo ti, které si vyberete, ale zejména kolektiv, resp. jeho méně úspěšní, snaživí, vzdělaní etc. jednotlivci. Výsledkem levicového přístupu ve státě jsou vysoké daně, znárodňování, regulace hospodářství nebo alespoň některých odvětví a omezení svobody občanů.

A co s tím mají dělat zástupci médií, kteří identifikují nějaké účastníky pochodu jako příznivce NSDAP? Především by mohli začít rozluštěním této tajemné zkratky. Ti bystřejší, kteří už umějí s internetem nebo najdou cestu do archivu, si prostudují program Národně socialistické německé dělnické strany. Znárodnění podniků a rozdělení jejich zisků? Regulace ekonomiky? Silná role státu? Obecný zájem před zájmem jednotlivce? Ano, to všechno tam je.  „Překvapivě“ však chybí důraz na osobní svobodu a po laissez-faire není ani stopy. NSDAP byla totiž typicky levicovou stranou. Socialisté v hnědých košilích prostě nebyli pravičáci, stejně tak nejsou pravičáky ani jejich dnešní příznivci a jejich městy pochodující souvěrci.

Mimo jiné z toho vyplývá, že nacismus a komunismus nestojí v tradičním politickém spektru na opačných stranách. V podstatě si tyto dvě ideologie nekonkurují, sledují totiž stejný cíl, jen se v některých aspektech trochu liší (národ a rasa vs. dělnická třída). NSDAP a KSČ byly stejně socialistické strany. Dělnická strana sociální spravedlnosti (vidíte, zase ta sociální rovnost) patří do stejné party, ačkoliv nás média přesvědčují, že jde o stranu extrémní pravice. A stejně tak řecký Zlatý úsvit, který vysokoškolsky vzdělaná specialistka na evropskou politiku Zuzana Kleknarová neváhá zařadit zcela napravo.

Zbývá jen objasnit, co je vlastně krajní pravice a kdo je onen radikální pravičák? Přiznám se, že si nejsem zcela jistý, ale definici bych zřejmě směřoval k jakémusi pravicovému purismu. Co nejméně kompromisů, minimum státu, maximum svobody. Sám sebe bych označit krajním pravičákem dokázal. Svobodu a zodpovědnost považuji vedle pravdy za nejdůležitější součásti života. Vlastnické právo za absolutně nedotknutelné. Borise Šťastného za levičáka. Chci malý stát s velmi omezenou mocí směrem k občanům, volný trh s naprostým minimem regulací a překážek. Chtěl bych legalizovat drogy, všechny. Odmítám tzv. ochranu spotřebitele ze strany státu na úkor svobody podnikání, protože věřím, že zodpovědný jedinec a nebo soukromý sektor si s tím poradí lépe a levněji, Nevěřím, že jedinec pocházející z nuzných poměrů je touto determinací hendikepován natolik, aby se nemohl vypracovat k úspěchu a osobní spokojenosti. (Konec konců, mnoho kapitalistů se nenarodilo zrovna se zlatou lžící v puse, ale začínali od nuly. V době, kdy ještě v USA fungoval tzv. American dream bychom našli nepočítaně příkladů.)

Je to „dostatečně radikální“? Nebo je radikální pravice spíše synonymem pro minarchismus, či dokonce anarchokapitalismus? Zde je prostor pro debatu. V každém případě, abych se vrátil na začátek, není nic vzdálenějšího radikální pravici než médii proklamovaný neonacismus. Pamatujte prosím na to, až si příště pustíte televizi..