Tag Archives: levice

Zbavme se svého socialismu

10_img

V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficálně socialistická, což bylo minulý měsíc více či méně důstojně oslaveno. Máme zde nyní svobodu a demokracii a můžeme se svými životy nakládat, jak uznáme za vhodné.

Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.

Dalším z průvodních znaků socialistického uvažování je nenávist k bohatým, lépe řečeno všem, kteří jsou schopni vydělat větší množství peněz než průměrná populace. Na ně je pohlíženo skrz prsty, jakoby svou prosperitou ukusovali z koláče blahobytu ostatním. Kdokoliv si dovolí koupit luxusní automobil, stává se veřejným nepřítelem a nejspíše podvodníkem. Přičemž se zapomíná, že cesta k bohatství bývá mnohdy rizikem a většinou znamená nějakou investici – ať už čas nebo peníze – a v neposlední řadě dává práci řadě lidí. Zapomínáme, že i nákup toho auta dal práci lidem. I dům, který si bohatý člověk koupí, musí někdo postavit.  Když americká vláda v roce 1990 zavedla daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet, očekávala, že vybere více na daních. Opak byl pravdou – vybralo se méně, potenciální kupci rezignovali nebo si jachtu pořídili v zahraničí. Některé jachtařské firmy zkrachovaly a lidé přišli o práci. Ještě zrůdnější je aktuálně připravovaný zákon o prokazování původu majetku, který vytváří presumci viny a dělá ze všech občanů potenciální zločince. Nepoctivci si jako vždy najdou cestu, jak se mu vyhnout, pro ostatní to bude signál, že Česká republika je země, kde není dobré pobývat ani podnikat. Veřejnost však zákon podporuje, protože na mušce jsou bohatí. Pokud však budeme pokračovat tempem, který nastolila současná socialistická vláda, bude naše republika zemí úředníků, nezaměstnaných a zaměstnaných v Agrofertu.

V socialismu všichni prohrávají, nikdo nevyhrává. Chudí nezbohatnou, pokud bude stát dusit podnikatele, vybírat více daní a najímat více úředníků. Chudí zbohatnou, pokud se přestanou spoléhat na stát, aktivně zvýší svou hodnotu na trhu práce a soukromý sektor bude prosperovat. Chce-li stát efektivněji vybírat daně, ať je sníží a omezí své výdaje – ať zruší nepotřebné úřady, zjednoduší agendu a neplýtvá vybranými prostředky na nesmyslné akce jako Ryba domácí. Ať nechá soukromý sektor dýchat a prosperovat. Chce-li stát zodpovědné občany, ať je nechá více spoléhat se na sebe samotné místo na bobtnající svazky zákonů.

Přestaňme závidět bohatým a raději se inspirujme. Zaměřme se na vlastní dovednosti a jejich zlepšování místo volání po dalších regulacích. Přestaňme pobízet stát, ať nám zajistí pracovní místa a zlepší životní standard tím, že někomu jinému sebere plody jeho práce. Přestaňme věřit, že peníze kazí charakter, a spíše se soustřeďme na to, aby náš charakter byl lepší bez ohledu na výši konta. Začít může každý u sebe. Budoucnost každého jednotlivce je v jeho rukou, neodevdávejme ji dobrovolně státu s pocitem, že ten to nějak zařídí.

 

 

Konspirace ministra Chovance

„Pro nás není normální, aby na každé už dneska venkovské diskotéce byla volně k dispozici droga, aby ji mohly mít i naše děti. My jsme se rozhodli ten boj vyhrát, bude to velmi dlouhá cesta, bude velmi drahá, ale je nutné ten boj svést a být úspěšní.“

Milan Chovanec, ministr vnitra a poslanec za ČSSD

S první polovinou prohlášení ministra Chovance se dá s jistou nadsázkou a humorem souhlasit – drogy by skutečně neměly být k dispozici volně, ale za peníze. Tak jako každé jiné zboží. (Na druhou stranu je samozřejmě věcí každého výrobce, kolik si bude za svůj produkt účtovat.) O tohle zřejmě však panu poslanci nejde, protože už v další větě ohlašuje boj. Dlouhý, drahý a prý nutný. Toto sdělení, stylisticky na úrovni retardovaného papouška, je však velmi cenné, zejména pro voliče ČSSD. Prozrazuje totiž několik variant nekompetentnosti tohoto voleného zástupce lidu.

Varinta první je ta, že Wikipedie lže a pan Chovanec právě vylezl odněkud z jeskyně nebo ústavu, kde žil zcela izolován od vnějšího světa a předevčírem se dozvěděl, že existují drogy. A tak se rozhodl vyzkoušet něco, co bez úspěchu praktikují vlády a politici po celém světe jíž více než sto let. Pane ministře, prozradím Vám tajemství: Nefunguje to a účinek je spíše opačný, nedostavují se ani dílčí výsledky, o nějakém výraznějším úspěchu nemluvě. Až se trochu seznámíte s realitou společnosti a života, jistě si pro to najdete podklady. Pro začátek doporučuji historii alkoholové prohibice v USA. Tam, kde je poptávka, vždy existuje nabídka, ať už je riziko jakékoliv. A lidé se vždycky chtěli sjíždět, tedy měnit svůj stav mysli, existují pro to vědecké důkazy i empirická zkušenost. Může za to dopamin a serotonin, naše hormony štěstí. Někdo kvůli nim chodí do posilovny nebo do kina, někdo leze po skalách, skládá hudbu, hraje World of Warcraft, souloží, zpívá, běhá, pije alkohol nebo polyká o víkendu extázi. Nic s tím neuděláte, pokud nenastolíte absolutní totalitu, ve které budete řídit každý krok každého člověka. Četl jste Brave New World a 1984?

Druhou variantou je teorie, že prozíravý Chovanec se napojil na některou z drogových mafií a chce jí tímto zvýšit profit. Když se totiž zeptáte kteréhokoliv dealera na největší noční můru týkající se jeho výdělečné činnosti, řekne vám, že je to legalizace drog. S represí a rizikem v drogovém byznysu totiž rostou i ceny, a tedy zisk zainteresovaných. Pokud by se proti drogám nebojovalo, spousta prodejců a výrobců by ztratila zájem, protože by se jim to jednoduše nevyplatilo. Oni válku proti drogám potřebují, přináší jim moře peněz.

Třetí možnost je zřejmě nejděsivější – ministr vnitra chce občany prostě zruinovat. Nebylo by to nic překvapivého, protože přesně tohle socialisté dělají. Nejen, že se snaží připravit o peníze bohaté, úspěšné a prosperující, ale svou politikou ruinují především ty méně majetné, kteří si to bohužel velmi často neuvědomují. A tak se stávají čím dál méně soběstačnými a více závislými na státu, který jim zdánlivě vlídnou socialistickou rukou hodí pár drobků ze stolu. Je to pohodlné a vychytralé – proč dávat člověku prut, aby si mohl nachytat tolik ryb, kolik jen chce a zvládne, když mu můžete dát jednu rybu týdně výměnou za bezmeznou poslušnost a podporu. Sytý a nezávislý člověk je svobodný a vládě toužící po stále větší moci nepohodlný, dokonce nebezpečný. Proto tihle Chovanci touží po občanech chudých a prosících o jistoty a sociální dávky. Proto chtějí, aby jim pracovní místa vytvářel stát. Protože co stát dal, může i sebrat, nebude-li občan poslušný. Pan Chovanec si zřejmě spočítal, jak nesmírně je válka proti drogám nákladná a vzhledem k její nekonečnosti spoléhá na ožebračení daňových poplatníků do poslední koruny. Hladový a zoufalý lid pak třeba na drogy ani nepomyslí, ale rozhodně bude vděčný za minimální mzdu ve státem dotované krachující fabrice.chovanec

Ať už je skutečnosti nejblíže kterákoliv varianta, děkuji ministru Chovancovi za to, jak upřímně prozradil, že hodlá aktivně škodit nejen voličům ČSSD, ale i zbytku občanů České republiky. Všem rovným dílem – tak, jak to socialisté mají rádi.

(Zmínku o dětech snad ani netřeba komentovat. Lacinější by bylo už jen napsat, že kdykoliv si někdo zapálí jointa, zemře v bolestech jedno roztomilé koťátko.)

Redefinujme pojem radikální pravice

Střet radikální pravice s policií. Den romských obětí holocaustu v Maďarsku narušuje radikální pravice. Příznivci ultrapravice pochodovali městem.

S podobnými titulky a komentáři se setkáváme dnes a denně v televizi i tištěných médiích. Komu přijde divné, že by pravověrní příznivci von Hayeka nebo Rothbarda narušovali den obětí holocaustu, nemusí číst dál, protože chápe, o čem píšu.

Ono totiž autoři uvedených výroků vlastně nemají vůbec na mysli zastánce pravice, ale spíše fanoušky neonacismu. Jenže jsou to diletanti, jejichž všeobecný rozhled zřejmě nesahá dále než za turniket MF Dnes, případně je vůbec nezajímá, jak se věci doopravdy mají. Takže si to zopakujeme. Pravici definujeme především a nejvíce pojmem individuální svoboda. Typický je pro ni princip laissez-faire, touha po přirozeném běhu věcí s minimálními mocenskými zásahy, svobodný a volný trh bez regulací a dotací, nedotknutelnost vlastnického práva. Míra výše uvedeného se může lišit, ať už u jednotlivců nebo uskupení. Středobodem je však vždy individuální svoboda a zodpovědnost jednotlivce. V praxi se to projevuje tak, že pravičák preferuje malý stát s omezenou mocí, nízkými náklady a minimem přerozdělování veřejných prostředků, stát, který se mu montuje do života a peněženky co možná nejméně. Oproti tomu pro levici je nejvíce typický kolektivismus. Člověka vidí jako součást celku, jemuž se musí podřídit. Individualita je mnohem méně důležitá než sociální rovnost a veřejný prospěch. Volný trh je nebezpečím, které ty méně šťastné může uvrhnout do chudoby a zoufalství.  V praxi se to projevuje například tak, že  nějaká parta socialistů s cílem všeobecného blaha má pocit, že ví, co je nejlepší pro občany, pro ekonomiku, pro životní prostředí. Houfy sociálních inženýrů pak regulují, zakazují, přikazují a přerozdělují. V praxi to také znamená, že z vašeho úspěchu nebudete těžit především vy nebo ti, které si vyberete, ale zejména kolektiv, resp. jeho méně úspěšní, snaživí, vzdělaní etc. jednotlivci. Výsledkem levicového přístupu ve státě jsou vysoké daně, znárodňování, regulace hospodářství nebo alespoň některých odvětví a omezení svobody občanů.

A co s tím mají dělat zástupci médií, kteří identifikují nějaké účastníky pochodu jako příznivce NSDAP? Především by mohli začít rozluštěním této tajemné zkratky. Ti bystřejší, kteří už umějí s internetem nebo najdou cestu do archivu, si prostudují program Národně socialistické německé dělnické strany. Znárodnění podniků a rozdělení jejich zisků? Regulace ekonomiky? Silná role státu? Obecný zájem před zájmem jednotlivce? Ano, to všechno tam je.  „Překvapivě“ však chybí důraz na osobní svobodu a po laissez-faire není ani stopy. NSDAP byla totiž typicky levicovou stranou. Socialisté v hnědých košilích prostě nebyli pravičáci, stejně tak nejsou pravičáky ani jejich dnešní příznivci a jejich městy pochodující souvěrci.

Mimo jiné z toho vyplývá, že nacismus a komunismus nestojí v tradičním politickém spektru na opačných stranách. V podstatě si tyto dvě ideologie nekonkurují, sledují totiž stejný cíl, jen se v některých aspektech trochu liší (národ a rasa vs. dělnická třída). NSDAP a KSČ byly stejně socialistické strany. Dělnická strana sociální spravedlnosti (vidíte, zase ta sociální rovnost) patří do stejné party, ačkoliv nás média přesvědčují, že jde o stranu extrémní pravice. A stejně tak řecký Zlatý úsvit, který vysokoškolsky vzdělaná specialistka na evropskou politiku Zuzana Kleknarová neváhá zařadit zcela napravo.

Zbývá jen objasnit, co je vlastně krajní pravice a kdo je onen radikální pravičák? Přiznám se, že si nejsem zcela jistý, ale definici bych zřejmě směřoval k jakémusi pravicovému purismu. Co nejméně kompromisů, minimum státu, maximum svobody. Sám sebe bych označit krajním pravičákem dokázal. Svobodu a zodpovědnost považuji vedle pravdy za nejdůležitější součásti života. Vlastnické právo za absolutně nedotknutelné. Borise Šťastného za levičáka. Chci malý stát s velmi omezenou mocí směrem k občanům, volný trh s naprostým minimem regulací a překážek. Chtěl bych legalizovat drogy, všechny. Odmítám tzv. ochranu spotřebitele ze strany státu na úkor svobody podnikání, protože věřím, že zodpovědný jedinec a nebo soukromý sektor si s tím poradí lépe a levněji, Nevěřím, že jedinec pocházející z nuzných poměrů je touto determinací hendikepován natolik, aby se nemohl vypracovat k úspěchu a osobní spokojenosti. (Konec konců, mnoho kapitalistů se nenarodilo zrovna se zlatou lžící v puse, ale začínali od nuly. V době, kdy ještě v USA fungoval tzv. American dream bychom našli nepočítaně příkladů.)

Je to „dostatečně radikální“? Nebo je radikální pravice spíše synonymem pro minarchismus, či dokonce anarchokapitalismus? Zde je prostor pro debatu. V každém případě, abych se vrátil na začátek, není nic vzdálenějšího radikální pravici než médii proklamovaný neonacismus. Pamatujte prosím na to, až si příště pustíte televizi..