Tag Archives: laissez-faire

Zbavme se svého socialismu

10_img

V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficálně socialistická, což bylo minulý měsíc více či méně důstojně oslaveno. Máme zde nyní svobodu a demokracii a můžeme se svými životy nakládat, jak uznáme za vhodné.

Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.

Dalším z průvodních znaků socialistického uvažování je nenávist k bohatým, lépe řečeno všem, kteří jsou schopni vydělat větší množství peněz než průměrná populace. Na ně je pohlíženo skrz prsty, jakoby svou prosperitou ukusovali z koláče blahobytu ostatním. Kdokoliv si dovolí koupit luxusní automobil, stává se veřejným nepřítelem a nejspíše podvodníkem. Přičemž se zapomíná, že cesta k bohatství bývá mnohdy rizikem a většinou znamená nějakou investici – ať už čas nebo peníze – a v neposlední řadě dává práci řadě lidí. Zapomínáme, že i nákup toho auta dal práci lidem. I dům, který si bohatý člověk koupí, musí někdo postavit.  Když americká vláda v roce 1990 zavedla daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet, očekávala, že vybere více na daních. Opak byl pravdou – vybralo se méně, potenciální kupci rezignovali nebo si jachtu pořídili v zahraničí. Některé jachtařské firmy zkrachovaly a lidé přišli o práci. Ještě zrůdnější je aktuálně připravovaný zákon o prokazování původu majetku, který vytváří presumci viny a dělá ze všech občanů potenciální zločince. Nepoctivci si jako vždy najdou cestu, jak se mu vyhnout, pro ostatní to bude signál, že Česká republika je země, kde není dobré pobývat ani podnikat. Veřejnost však zákon podporuje, protože na mušce jsou bohatí. Pokud však budeme pokračovat tempem, který nastolila současná socialistická vláda, bude naše republika zemí úředníků, nezaměstnaných a zaměstnaných v Agrofertu.

V socialismu všichni prohrávají, nikdo nevyhrává. Chudí nezbohatnou, pokud bude stát dusit podnikatele, vybírat více daní a najímat více úředníků. Chudí zbohatnou, pokud se přestanou spoléhat na stát, aktivně zvýší svou hodnotu na trhu práce a soukromý sektor bude prosperovat. Chce-li stát efektivněji vybírat daně, ať je sníží a omezí své výdaje – ať zruší nepotřebné úřady, zjednoduší agendu a neplýtvá vybranými prostředky na nesmyslné akce jako Ryba domácí. Ať nechá soukromý sektor dýchat a prosperovat. Chce-li stát zodpovědné občany, ať je nechá více spoléhat se na sebe samotné místo na bobtnající svazky zákonů.

Přestaňme závidět bohatým a raději se inspirujme. Zaměřme se na vlastní dovednosti a jejich zlepšování místo volání po dalších regulacích. Přestaňme pobízet stát, ať nám zajistí pracovní místa a zlepší životní standard tím, že někomu jinému sebere plody jeho práce. Přestaňme věřit, že peníze kazí charakter, a spíše se soustřeďme na to, aby náš charakter byl lepší bez ohledu na výši konta. Začít může každý u sebe. Budoucnost každého jednotlivce je v jeho rukou, neodevdávejme ji dobrovolně státu s pocitem, že ten to nějak zařídí.

 

 

Reklamy

EU – kdy nám dojde trpělivost?

Tento měsíc tu máme dvě žhavé novinky z Evropské unie! Za prvé, Evropská komise se moudře rozhodla věnovat svou pozornost tomu, jak poddaní, ehm občané EU luxují. Výsledkem je zákaz používání vysavačů s příkonem nad 1600 W od září příštího roku, a dokonce 900W od roku 2017. Jako u dalších sociálněinženýrských projektů, je i zde cílem naučit občana a spotřebitele, resp. výrobce vysavačů, co je správné. Pokud byste si náhodou mysleli, že co je správné, víte sami, a že např. slabší vysavač vás donutí luxovat déle a spotřebovat stejně, ne-li více energie, tak se pletete. Možná dokonce zbytečně přemýšlíte, nemluvě o snaze rozporovat rozhodnutí bruselských odborníků. Jsme v EU, takže o takových věcech, jako je koupě vysavače nebo žárovky, už se starat nemusíte. EK to rozhodne za vás.

Další novinkou je nápad regulovat držení a prodej zbraní vzešlý z osvícené hlavy komisařky Cecilie Malmström. I přesto, že žádné problémy s legálně vlastněnými střelnými zbraněmi Evropa nemá, rozhodla se EK udělat průzkum mezi 0,006 procenty (sic!) občanů EU, co by říkali na nějakou tu regulaci. Anketu jsem vyplňoval také (podle svého nejlepšího euroskeptického vědomí a svědomí) a připadalo mi, jako by si ji ušil někdo na míru toho, jaký výsledek požadoval. Soudruzi ji samořejmě interpretovali po svém, a tak nás čeká utahování šroubů i v oblasti zbraňové legislativy. (Výsledky průzkumu zde v pdf.) A to i přesto, že např. v České republice je trestná činnost, ve které hrála roli legálně držená střelná zbraň, natolik zanedbatelná, že se o ní od roku 2012 nevedou statistiky. Přesto, že tam, kde se omezí možnost legálního nabytí střelné zbraně, vzroste činnost černého trhu. Přesto, že třeba ve Velké Británii po totálním zákazu držení střelných zbraní závratně vzrostla kriminalita.

Zajímalo by mě, kdy toho lidé začnou mít skutečně dost. Výše uvedené učitě naštve více než 300 tisíc českých držitelů zbrojních průkazů, kteří jsou zároveň vlastníky cca tři čtvrtě milionu střelných zbraní. Luxování by mělo naštvat všechny rozumně myslící občany. Majitele bazénů zase jistě nepotěšilo nařízení, podle kterého si musejí dojít pro povolení na nákup čisticích prostředků, protože jsou podle EK potencionálními teroristy. Kdy ale přijde to skutečné prozření? To zjištění, že už jsme za hranou a a nebezpečně blízko Orwellovu 1984? Kam až EU stihne zajít, než otevřeme oči a nekompromisně ji odmítneme?

V této souvislosti mě napadají argumenty zastánců EU. O tom, jak je v Evropě mír, že jsme hrdou součástí Evropy, že máme přece ty dotace a lidská práva a počítá se s námi. (Záměrně neuvádím volný pohyb zboží a osob, protože ani k jednomu EU nepotřebujeme.) Většina z toho jsou nesmysly – dotace škodí (korupce, stavby zbytečností, deformace trhu), součástí Evropy jsme ať chceme, nebo ne a lidská práva taky nevynalezla EU. Co se míru týče, připadá mi, že existuje přímá úmernost mezi množstvím míru v Evropě a podporou válečných konfliktů (ze strany EU) ve zbytku světa. Nicméně, i kdyby tyto nesmysly platily, vážně byste všechny  ty „výdobytky“ vyměnili za vlastní svobodu? Budete raději žít ve světě, kde je každý váš krok sledován, každé vaše rozhodnutí upraveno směrnicí, každá činnost regulována, výměnou za neurčitou záruku míru, za euro, za ochranu menšin, levnějšího volání z dovolené a uměle vytvořená lidská práva (např. právo na bankovní účet)? Vyměníte to za svobodu a možnost se samostatně rozhodnout?

Prý bychom se měli bez EU hůře. Byli bychom odkázání sami na sebe a třeba by to znamenalo dočasný hospodářský pokles. Připomíná mi to Promethea přikovaného ke skále, kterého každý den okusuje orel. Promethea, který v případě možnosti volby zůstane raději na té skále, protože dole bez okovů by byl nezaměstnaný a bez jistoty, že pomazánkové máslo bude skutečně pomazánkové máslo, a rum by tam nemusel být z cukrové třtiny. Kterou možnost zvolíme my? Možná trnitou cestu nezávislosti, vlastní práce a zodpovědnosti, nebo život a smrt v okovech zdánlivě zlaté klece proklamovaných jistot EU?

Možná veřejnosti pohne žlučí ještě jedna novinka. Jde o dokument předložený v rámci práce EU na Směrnici pro rovnoprávné zacházení, který najdete zde, a pokud by zmizel jako z jiné oficiální úřední stránky, tak i zde. Zavádí se jím např. hate crime, tedy zločin (z) nenávisti, a to zejména vůči Skupině, což je přesně definovaný spolek sdružený na základě etnické či náboženské přislušnosti, kulturních kořenů nebo gendrové a sexuální spřízněnosti. Případně na základě čehokoliv (…or any other characteristics of a similar nature.)! Zavádí se povinně tolerance, která je přesně definovaná zákonem. Čeští náctiletí rapeři se nebudou smět oslovovat negře a na Slovensku bude nepříjemně překvapen každý, kdo použije sloveso cigániť znamenající lhát nebo přehánět. (V dokumentu se jako příklad zakázaného projevu vůči Skupině uvádí „Cikáni kradou“.) Oba příklady budou ale jen kapkou v moři. Nezapomeňme totiž na cenzuru veřejných i soukromých médií a komise dohlížejicí na společnost, zda uvedená nařízení dodržuje. Připomíná vám to něco?

V podnadpisu dokumentu stojí SUBMITTED WITH A VIEW TO BEING ENACTED BY THE LEGISLATURES  OF EUROPEAN STATES, kde je důležité enacted neboli uzákonit, nařídit zákonem. Zdá se mi, že sázejí na to, že dokument v tichosti propluje do legislativy členských států, které pak budou muset nařízení aplikovat zákony. Vytvořili svinstvo a nechají vlády a parlamenty, ať si s tím poradí. Pokud to projde, je k Orwellovi zase kus blíž.

Nebo tohle možná bude ta posední kapka?

————————————————————————————————————

Článek o zmiňovaném dokumentu jsem nejprve našel na různých tzv. konspiračních webech. Pak jsem našel dokument samotný a naposled téma hezky zpracované zde, kde autor blogu Od věci přeložil tento i jiné souvisejicí dokumenty do češtiny.

Redefinujme pojem radikální pravice

Střet radikální pravice s policií. Den romských obětí holocaustu v Maďarsku narušuje radikální pravice. Příznivci ultrapravice pochodovali městem.

S podobnými titulky a komentáři se setkáváme dnes a denně v televizi i tištěných médiích. Komu přijde divné, že by pravověrní příznivci von Hayeka nebo Rothbarda narušovali den obětí holocaustu, nemusí číst dál, protože chápe, o čem píšu.

Ono totiž autoři uvedených výroků vlastně nemají vůbec na mysli zastánce pravice, ale spíše fanoušky neonacismu. Jenže jsou to diletanti, jejichž všeobecný rozhled zřejmě nesahá dále než za turniket MF Dnes, případně je vůbec nezajímá, jak se věci doopravdy mají. Takže si to zopakujeme. Pravici definujeme především a nejvíce pojmem individuální svoboda. Typický je pro ni princip laissez-faire, touha po přirozeném běhu věcí s minimálními mocenskými zásahy, svobodný a volný trh bez regulací a dotací, nedotknutelnost vlastnického práva. Míra výše uvedeného se může lišit, ať už u jednotlivců nebo uskupení. Středobodem je však vždy individuální svoboda a zodpovědnost jednotlivce. V praxi se to projevuje tak, že pravičák preferuje malý stát s omezenou mocí, nízkými náklady a minimem přerozdělování veřejných prostředků, stát, který se mu montuje do života a peněženky co možná nejméně. Oproti tomu pro levici je nejvíce typický kolektivismus. Člověka vidí jako součást celku, jemuž se musí podřídit. Individualita je mnohem méně důležitá než sociální rovnost a veřejný prospěch. Volný trh je nebezpečím, které ty méně šťastné může uvrhnout do chudoby a zoufalství.  V praxi se to projevuje například tak, že  nějaká parta socialistů s cílem všeobecného blaha má pocit, že ví, co je nejlepší pro občany, pro ekonomiku, pro životní prostředí. Houfy sociálních inženýrů pak regulují, zakazují, přikazují a přerozdělují. V praxi to také znamená, že z vašeho úspěchu nebudete těžit především vy nebo ti, které si vyberete, ale zejména kolektiv, resp. jeho méně úspěšní, snaživí, vzdělaní etc. jednotlivci. Výsledkem levicového přístupu ve státě jsou vysoké daně, znárodňování, regulace hospodářství nebo alespoň některých odvětví a omezení svobody občanů.

A co s tím mají dělat zástupci médií, kteří identifikují nějaké účastníky pochodu jako příznivce NSDAP? Především by mohli začít rozluštěním této tajemné zkratky. Ti bystřejší, kteří už umějí s internetem nebo najdou cestu do archivu, si prostudují program Národně socialistické německé dělnické strany. Znárodnění podniků a rozdělení jejich zisků? Regulace ekonomiky? Silná role státu? Obecný zájem před zájmem jednotlivce? Ano, to všechno tam je.  „Překvapivě“ však chybí důraz na osobní svobodu a po laissez-faire není ani stopy. NSDAP byla totiž typicky levicovou stranou. Socialisté v hnědých košilích prostě nebyli pravičáci, stejně tak nejsou pravičáky ani jejich dnešní příznivci a jejich městy pochodující souvěrci.

Mimo jiné z toho vyplývá, že nacismus a komunismus nestojí v tradičním politickém spektru na opačných stranách. V podstatě si tyto dvě ideologie nekonkurují, sledují totiž stejný cíl, jen se v některých aspektech trochu liší (národ a rasa vs. dělnická třída). NSDAP a KSČ byly stejně socialistické strany. Dělnická strana sociální spravedlnosti (vidíte, zase ta sociální rovnost) patří do stejné party, ačkoliv nás média přesvědčují, že jde o stranu extrémní pravice. A stejně tak řecký Zlatý úsvit, který vysokoškolsky vzdělaná specialistka na evropskou politiku Zuzana Kleknarová neváhá zařadit zcela napravo.

Zbývá jen objasnit, co je vlastně krajní pravice a kdo je onen radikální pravičák? Přiznám se, že si nejsem zcela jistý, ale definici bych zřejmě směřoval k jakémusi pravicovému purismu. Co nejméně kompromisů, minimum státu, maximum svobody. Sám sebe bych označit krajním pravičákem dokázal. Svobodu a zodpovědnost považuji vedle pravdy za nejdůležitější součásti života. Vlastnické právo za absolutně nedotknutelné. Borise Šťastného za levičáka. Chci malý stát s velmi omezenou mocí směrem k občanům, volný trh s naprostým minimem regulací a překážek. Chtěl bych legalizovat drogy, všechny. Odmítám tzv. ochranu spotřebitele ze strany státu na úkor svobody podnikání, protože věřím, že zodpovědný jedinec a nebo soukromý sektor si s tím poradí lépe a levněji, Nevěřím, že jedinec pocházející z nuzných poměrů je touto determinací hendikepován natolik, aby se nemohl vypracovat k úspěchu a osobní spokojenosti. (Konec konců, mnoho kapitalistů se nenarodilo zrovna se zlatou lžící v puse, ale začínali od nuly. V době, kdy ještě v USA fungoval tzv. American dream bychom našli nepočítaně příkladů.)

Je to „dostatečně radikální“? Nebo je radikální pravice spíše synonymem pro minarchismus, či dokonce anarchokapitalismus? Zde je prostor pro debatu. V každém případě, abych se vrátil na začátek, není nic vzdálenějšího radikální pravici než médii proklamovaný neonacismus. Pamatujte prosím na to, až si příště pustíte televizi..