Tag Archives: Evropská unie

Jak se přednáší o Ukrajině..

V úterý 25. listopadu jsem se zúčastnil přednáškové akce O Ukrajině dnešních dnů s Petrou Procházkovou konající se na půdě Filosofické fakulty UHK ve spolupráci s královéhradeckým Integračním centrem pro cizince a místní Diecézní charitou. Beseda byla spolufinancována Evropskou unií, takže jsem byl zvědav, jaké informace předává akademická obec za peníze daňových poplatníků.

Učebna byla zcela zaplněna a na některé účastníky nezbylo místo. Petra Procházková, novinářka píšící pro Lidovky, na začátku upozornila, že jí sice platí ministr financí Babiš, ale že necítí žádný tlak týkající se jejího zaměření, tedy zahraničních událostí, a proto je s tím v pohodě. Dále uvedla, že byla za poslední rok na Ukrajině pětkrát, takže odmítá diskutovat s kýmkoliv, kdo tam nebyl, protože je tím pádem diletant, který problematice nerozumí. Čáru přes rozpočet jí však hned po několika úvodních větách udělala mladá dáma, která uvedla, že se na Ukrajině narodila, v posledním roce navštívila tuto zemi šestkrát, z toho dvakrát byla přímo na Majdanu a pořídila tam podrobnou fotodokumentaci. Reagovala zamítavě na tvrzení Procházkové o tom, že teze o rozdělení Ukrajiny na východ a západ s vzájemnou nevraživostí obou stran je jen mýtus. Paní Procházková na to neměla co říci a poněkud zněrvózněla, což vyvycholilo hysterickou reakcí, když jeden z posluchačů nesouhlasil s jejím výkladem konfliktu Ruska, resp. Jižní Osetie a Gruzie.

„Takhle to přece nejde!“ vykřikla a lomila rukama. To vyvolalo hlasitou reakci publika a já nezadržel smích.

„To vám připadá vtipné?“ obrátila novinářka svou pozornost na mě ve snaze vybruslit z prekérní stuace. Odpověděl jsem, že ano.  Připadá mi vtipné, když reaguje slovy „Takhle to nejde“, jakmile jí dojdou argumenty. A také, že mě zaujalo, jak je na ní vidět nervozita ve chvíli, kdy narazí na nesouhlas. U toho jsem předvedl její shrbený postoj a zkřížené ruce na prsou. Paní Procházková začala sáhodlouze vysvětlovat, že jí to samozřejmě problém nedělá, protože s lidmi s opačným názorem diskutuje dnes a denně a neustále čelí různým disputacím a nesmyslným argumentům, které nikdy nejsou založeny na realitě. Tím se elegantně vyhnula další diskusi o gruzínské otázce a přednáška chvíli pokračovala v klidu dále. Vyprávěla o tom, jak jsou Ukrajinci srdeční a pohostinní (což je pravda), s pomocí své kolegyně promítala fotografie z cesty po jejich zemi, chválila místní obyvatele až na ty z Mariupolu, kteří nebyli vždy tolik sdílní a neměli internet. Celkový obrázek, který zcestovalá novinářka podávala o východu Ukrajiny, vyzníval tak, že tento kus země je v podstatě zaostalý a bezcenný.

„Ty fabriky, co vidíte, se rozpadaly už před konfliktem,“ upozornila nás, „takhle přece nemohou žít normální lidé!“

Je pozoruhodné, jak si novinářka a humanitární pracovnice osobuje právo rozhodovat, co je a není normální, to jen tak na okraj. Donětsko pak přirovnala k Podněstří, kde se místní obyvatelé odmítají bavit s novináři a jsou nepřátelští k cizincům, protože se živí převážně šmelinou a pašováním zboží do sousedních států, za což může Rusko. Na toto reagovala odmítavě další dívka z Ukrajiny, která má v této oblasti příbuzné. Její český manžel se pak Procházkové zeptal, zda ví o humanitárním konvoji, který vyslalo do východní oblasti Rusko, a kolik takových konvojů vyslal Kyjev. Novinářku to vykolejilo jen na malou chvíli a odpověděla, že vlastně nikdo neví, co v tom konvoji bylo za náklad, a že Člověk v tísni nějakou pomoc zprostředkoval. Další zádrhel nastal, když paní Procházková zaútočila na ruská média, jejich nestrannost a cenzuru. S tím by se dalo jistě souhlasit, pokud by jedním dechem novinářka nedodala, že ukrajinská média jsou až na malé škraloupy nestranná a svobodná, což jí bylo prvně oponující dámou opět vyvráceno i s uvedením konkrétních příkladů z poslední doby. Procházková se raději nepřela, jen dodala, že za eskalaci konfliktu může ruský První kanál, když zfalšoval ukrajinské prohlášení o jazykovém zákonu. Jednoznačná vina za občanskou válku tedy padá na bedra Ruska.

Pokračovalo promítání fotografií, na kterých chtěla novinářka demonstrovat, že na východě Ukrajiny jsou přítomni ruští vojáci. Jediné, co přihlížející viděli, byly tři fotky s ozbrojenci ve vojenských mundúrech u tanku a jedna se čtyřmi hlavami v beranicích. Žádné insignie ani jiné známky toho, že by šlo o pravidelnou ruskou armádu. Vratkosti svého tvrzení si byla zřejmě vědoma i paní Procházková, protože po nesouhlasných projevech a výsměchu části sálu už tuto myšlenku dále neprotlačovala. Nicméně je přesvědčena, že Rusové tam jsou a dodávají rebelům těžkou vojenskou techniku. Stejně jako NATO se svou špičkovou technikou, která je schopna přečíst vaši SPZ z oběžné dráhy, ani Procházková však nedodala žádný důkaz. Jen se snažila obecenstvu podsunout, že ti chlapci jsou určitě Rusové, a něco v tom smyslu, že Ukrajince od Rusa rozezná podle tvaru obličeje.

Po hodině a půl se mi zdálo, že se stále nedostává na to důležité – na původ celé ukrajinské situace, majdanské události. Zeptal jsem se tedy paní Procházkové, zda ona osobně souhlasí s násilným převratem a svržením legitimního prezidenta za významného přispění nacistických bojůvek, které zapalovaly město. Z její odpovědi jsem pochopil, že souhlasí, nicméně prý pochybuje o výrazné roli Pravého sektoru, ten prý v Kyjevě téměř nebyl a není vidět, nemluvě o Stěpanu Banderovi. Na to reagovala opět ona mladá dáma a současně ukazovala obecenstvu fotky, které pořídila v přímo na Majdanu. Symboly Pravého sektoru byl plný.

kyjev„Vy jste si něvšimla těch hákových křížů a dalších nacistických symbolů, když jste byla v Kyjevě?“ ptala se slečna, která tam podle všeho byla v tu samou dobu, a novinářka odpověděla, že nevšimla. Ve stejnou chvíli jsem jednu z fotek s hákovým křížem popadl a ukázal celému sálu. Ten začal šumět a debata se trochu roztříštila do více stran, takže nejsem plně schopen interpretovat situaci. Pamatuji si však, že na druhou část mé otázky – co říká  na vyjádření Victorie Nuland, že USA sponzorovaly Majdan pěti miliardami dolarů – odpověděla paní Procházková tak, že o tom nic neví, a co prý by s těmi pěnězi dělali. Na to ji bylo z publika  vysvětleno – znovu mladou dámou, která na Majdanu byla osobně – že někteří demonstranti vypověděli, jak dostávají za účast na protestech peníze. Důchody na Ukrajině se tehdy pohna_ukrybovaly mezi 800 – 1200 hřivnami, což šlo „vydělat“ na Majdanu za tři dny. Novinářka reagovala tím, že USA konec konců sponzorují různé skupiny po celém světě, což je dobře, protože za Chartu 77 je dodnes vděčná. Pak si pro dotazy vybírala pro jistotu už jen „nezávadné“ diskutéry, jen jednou střelila vedle, když chtěl jakýsi pán srovnat případy Krymu a Kosova. Na Krymu nebyla, protože ji tam nepustili, a o Kosovu prý nic moc neví, takže se k němu nebude vyjadřovat. Můj rychlý dotaz, jak hrála v kauze odtržení Kosova následně postavená americká základna, odbyla s tím, že když dva dělají totéž, není to to samé, a zakončila prohlášením, že jí vždy bude milejší americké bombardování Afghanistánu než ruské v Čečně. (Mimo jiné proto, že US Army je precizněší než ti zastaralí ruští řezníci.) Toto zadeklamovala dvakrát. Potom jsem buď omdlel nebo byl konec…

IMG-20141129-WA0003

Vlčí dráp, „Chlopci z Banderštatu“ a Sláva Ukrajině!

Paní Procházková dokáže zaujmout publikum. Je emotivní a pro své vyprávění zapálená. Umí být působivá. A také pěkně manipulativní. Vybere pouze to, co se hodí do jejího vidění situace. To, co se nehodí, vynechá nebo nepovažuje za důležité. Když je zahnána do úzkých, elegantně vybruslí a po oslím můstku přejde k jinému tématu, o kterém vypráví dost dlouho, aby se na to původní zapomnělo. Evidentně na své přednášce neočekávala žádný odpor a opozice z publika ji zaskočila. Dokázala se však po prvotním vykolejení a hysterické reakci skvěle přizpůsobit nové situaci.

V úvodu, když mluvila o diletantech, se kterými se nedá diskutovat, zmiňovala křivdu, ve které hrál roli Alexandr Barabanov pozvaný do studia Českého rozhlasu, zatímco ona musela být jen na telefonu, což ji značně znevýhodňovalo v debatě. Ve skutečnosti, jak jsem zjistil, paní Procházková do studia pozvána byla, ovšem odmítla, protože to bylo 21. října 2014, den po jejích narozeninách. Krásná ukázka manipulace, kdy se publikum dozví, že ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou nefér hrající lháři jako onen „Rus, kterého platí kdo ví kdo.“ Ve skutečnosti je Barabanov narozen v Kyjevě a je to podnikatel, takže se platí sám..narozdíl od novinářky placené firmou ministra financí s podporou Evropské unie.

IMG-20141129-WA0011

MOBILIZACE. Pravému sektoru volejte na uvedené kontakty.

Petra Procházková má na ukrajinské události jasný a pevný názor. Dalo by se říci, že neměnný, protože cokoliv, co do něj nepasuje, prostě vytěsní a ignoruje. Prastará nevraživost západu a východu země je tedy podle ní mýtus, východ je zaostalá oblast (která však donedávna celou Ukrajinu slušně živila), Majdan byl něco jako Sametová revoluce a zapojení neonacistů v podstatě nestojí za řeč. (I přesto, že jsou v parlamentu a vedoucích funkcích.) A největším problémem je Rusko. Dokonce takovým, že stojí za to vidět věci černobíle a takto je prezentovat veřejnosti.

Vystoupení paní Procházkové ve mně zanechalo dojem, že její nenávist k Rusku je silnější, než snaha pátrat po skutečných příčinách problému. Potvrdilo se mi, že někteří novináři vůbec nechtějí být objektivní a odhalovat pravdu. Chtějí šířit svou verzi vidění světa a selektivně filtrují informace. Petra Procházková k tomu dostává navíc prostor na akademické půdě bez přítomnosti názorových oponentů. Pokud se ovšem nenajdou v publiku..

 

IMG-20141129-WA0001

Kyjev na sklonku července 2014 – po Banderovi prý ani památky..

 

 

 

Advertisements

Jde o lidská práva?

Když se levicové feministky sdružené v „hudební“ skupině Pussy Riot rozhodly demonstrovat svůj pohled na problémy ruské společnosti vandalizací Katedrály Krista Spasitele, za což jim v jednu chvíli hrozilo až sedm let vězení, polovina světa povstala na jejich obranu. Nejvlivnější západní média v společném a jednoznačném názoru na věc  neváhala označovat Rusko totalitním státem a Vladimíra Putina diktátorem. Kdo si dovolil mít názor odlišný od toho oficiálního euroamerického, byl rusofil a nepřítel lidských práv. Děvčata dostala nakonec tresty mírnější, a následně byla amnestována.

Jiná feministka, ostře levicově zaměřená jedenadvacetiletá dívka s přezdívkou Rudá vlčice zaútočila letos na španělskou vládu pomocí Twitteru a jde na rok za mříže s verdiktem propagace terorismu. Alba González Camach totiž volala po vraždě španělského premiéra, ministra hospodářství a králi Juanu Carlosovi navrhovala stětí gilotinou. Mimo to ještě velebila činnost levicových teroristů z GRAPO. Nicméně reálně neprovedla vůbec nic. Pouze svou nenávist ventilovala písemně. A mimo Španlěsko je ticho po pěšině. V českých médiích vyšel jeden článek, jinak o kauze informovala snad jen Al-Jazeera. Kde jsou obránci lidských práv poukazující na to, že lidé by se neměli věznit za to, co napíšou? Usnul Schwarzenberg někde, že nepobíhá po náměstí s cedulkou ¡Libertad Loba Roja!?

(V obou případech bylo obviněným umožněno projevit lítost, resp. se omluvit výměnou za nižší trest nebo jeho prominutí. Společný je i mučednický přístup, kdy Camach se neodvolala a amnestovaná Aljochin se vyjádřila, že by vězení dobrovolně neopustila.)

Stejně nepovšimnutě proplula zpráva o nové legislativě saudského krále Abdalláha. Zákon nově definuje teorismus jako činnost směřující k narušení veřejného pořádku, ohrožení bezpečí společnosti, stability, ale i reputace země. Postižený může být také ten, kdo se pokouší jakýmkoliv způsobem vládě bránit v prosazování uvedeného zákona. Tedy třeba novinář svým článkem. Mimo jiné se zavádí sledování internetového provozu, odposlech telefonů a právo bezpečnostních složek provádět domovní razie bez povolení soudu. Podezřelý může být vržen do vazby na šest až dvanáct měsíců, přičemž hlavní slovo nemá soudce, ale ministr vnitra. Protiteroristický zákon jen doplňuje celkový charakter autoritatářského režimu, ale obvyklí ochránci práv mlčí stejně jako světový policajt USA. Se Saudskou Arábií má totiž velmi dobré vztahy.

Oklikou se tak dostáváme k Ukrajině, kde byla role diktárora přiřazena Viktoru Janukovyčovi kvůli jeho přístupu k řešení masových protestů v Kyjevě. Podle západních politiků jsou ohrožována lidská práva opozičních demonstrantů, v jejichž řadách a se zbraněmi v ruce bojují mimo jiné neonacisté, banderovci, fotbaloví chuligáni a kdejaká verbež z celé rozlehlé Ukrajiny. Média drží obvyklou linii – co řekne EU a USA je svaté, a netřeba se tedy hlouběji zamýšlet nad souvislostmi. A to i poté, co se objeví skandální záznam rozhovoru mezi náměstkyní ministra zahraničí USA Victorií Nuland a americkým velvyslancem Geoffrey Pyattem. Z něj mimo jiné vyplývá, že Vitalij Kličko je jen loutkou a OSN prostředkem k dosažení cílů americké administrativy. Teď již slavná věta Fuck the EU z úst náměstkyně zase dokazuje, že o přístupovou smlouvu také nejde. O lidských a občanských právech ani slovo. Na těch totiž ve skutečnosti vůbec nezáleží. Ani na útrapách běžných Ukrajinců nebo na těch, kteří s opozicí nesouhlasí. V žádném případě netvrdím, že je za vlády Janukovyče vše v pořádku, není to ostatně žádný svatoušek. Ukrajinská situace charakterizovaná například i vnitřním konfliktem jejího obyvatelstva, kdy východ a západ má zcela odlišný pohled na další směřování země, je však příliš složitá na to, aby ji vyřešilo pouliční násilí, které opoziční vůdci vytrvale podporují.

Tak jak to tedy je? Jde skutečně o práva lidí a občanů? Pokud ano, proč je výběr pozornosti médií a iniciativy států tak selektivní? Nebo je  to spíše boj o geopolitický vliv a pokračování zahraniční politiky jiným způsobem? Zamysleme se nad tím, až se zase někdo začne ohánět zaklínadlem o lidských právech a ukazovat nám záběry osob mučených a pronásledovaných diktátory, kteří jsou zrovna na světové šachovnici nepohodlní.

Glosa: Bezvízový styk na misce vah

Kanada zrušila vízovou povinnost pro občany České republiky. Radujme a veselme se, Evropská unie nás zachránila a bez ní bychom byli ztraceni. Alespoň tak to vidí doktorka Roithová a v článku na parlamentnilisty.cz se hrdě plácá po vlastních ramenou.

Kanada zavedla víza pro české občany v roce 2009 jako nutnou reakci na vlnu (především cikánských) emigrantů žádajících o azyl, když zjistila, že tito údajně v ČR pronásledovaní a diskriminovaní jedinci zneužívají tamní systém sociálních dávek. A jala se přepracovat celý azylový systém. Vízum bylo za tu dobu uděleno cca 30 tisícům Čechů a jen 500 žádostí kanadské úřady zamítly. Zavedení vízové povinnosti vidím jako logický krok, kterým země chránila své zdroje. Kanaďané si zřejmě dobře spočítali, že riziko utlumení turistického ruchu vyvažuje nutnost živit kolem dvou až tří tisíců hladových krků. (Počet turistů klesl po zavedení opatření o cca třetinu.)

Iniciativa Evropské unie, kterou si tak pochvaluje Zuzana Roithová, spočívala především v hrozbě, že Kanaďané budou potřebovat také víza, a to pro návštěvu jakékoliv země EU. Mně se to  jako hodné oslavných proslovů nezdá. Spíš mi to připadá, jako by mi chtěl někdo na ulici tahat z kapsy peníze a po zasloužené facce si na mě zavolal dvacet šest svých kamarádů. Roithová nezapomíná dodat, že sami bychom si s touto situací diplomaticky neporadili. Zdá se, že přání je zde otcem myšlenky.

A i kdyby..skutečně toto dokazuje, že je EU pro nás nepostradatelná a výhodná? Že absence nutnosti pořídit si vízum pro cestu do Kanady je dostatečnou satisfakcí za všechna ta nařízení, otravné regulace, pokřivení trhu, devastaci hospodářské soběstačnosti, omezování občanských svobod a diktát Evropské komise? Ale prosím Vás, Zuzano.. Pokud chcete oslovit i někoho jiného, než skalní eurohujery a krátkozrace myslící voliče, vytáhnete nejprve hlavu ze zadku Herman van Rompuye a použijte ji k myšlení, až zase něco podobného napíšete.

EU – kdy nám dojde trpělivost?

Tento měsíc tu máme dvě žhavé novinky z Evropské unie! Za prvé, Evropská komise se moudře rozhodla věnovat svou pozornost tomu, jak poddaní, ehm občané EU luxují. Výsledkem je zákaz používání vysavačů s příkonem nad 1600 W od září příštího roku, a dokonce 900W od roku 2017. Jako u dalších sociálněinženýrských projektů, je i zde cílem naučit občana a spotřebitele, resp. výrobce vysavačů, co je správné. Pokud byste si náhodou mysleli, že co je správné, víte sami, a že např. slabší vysavač vás donutí luxovat déle a spotřebovat stejně, ne-li více energie, tak se pletete. Možná dokonce zbytečně přemýšlíte, nemluvě o snaze rozporovat rozhodnutí bruselských odborníků. Jsme v EU, takže o takových věcech, jako je koupě vysavače nebo žárovky, už se starat nemusíte. EK to rozhodne za vás.

Další novinkou je nápad regulovat držení a prodej zbraní vzešlý z osvícené hlavy komisařky Cecilie Malmström. I přesto, že žádné problémy s legálně vlastněnými střelnými zbraněmi Evropa nemá, rozhodla se EK udělat průzkum mezi 0,006 procenty (sic!) občanů EU, co by říkali na nějakou tu regulaci. Anketu jsem vyplňoval také (podle svého nejlepšího euroskeptického vědomí a svědomí) a připadalo mi, jako by si ji ušil někdo na míru toho, jaký výsledek požadoval. Soudruzi ji samořejmě interpretovali po svém, a tak nás čeká utahování šroubů i v oblasti zbraňové legislativy. (Výsledky průzkumu zde v pdf.) A to i přesto, že např. v České republice je trestná činnost, ve které hrála roli legálně držená střelná zbraň, natolik zanedbatelná, že se o ní od roku 2012 nevedou statistiky. Přesto, že tam, kde se omezí možnost legálního nabytí střelné zbraně, vzroste činnost černého trhu. Přesto, že třeba ve Velké Británii po totálním zákazu držení střelných zbraní závratně vzrostla kriminalita.

Zajímalo by mě, kdy toho lidé začnou mít skutečně dost. Výše uvedené učitě naštve více než 300 tisíc českých držitelů zbrojních průkazů, kteří jsou zároveň vlastníky cca tři čtvrtě milionu střelných zbraní. Luxování by mělo naštvat všechny rozumně myslící občany. Majitele bazénů zase jistě nepotěšilo nařízení, podle kterého si musejí dojít pro povolení na nákup čisticích prostředků, protože jsou podle EK potencionálními teroristy. Kdy ale přijde to skutečné prozření? To zjištění, že už jsme za hranou a a nebezpečně blízko Orwellovu 1984? Kam až EU stihne zajít, než otevřeme oči a nekompromisně ji odmítneme?

V této souvislosti mě napadají argumenty zastánců EU. O tom, jak je v Evropě mír, že jsme hrdou součástí Evropy, že máme přece ty dotace a lidská práva a počítá se s námi. (Záměrně neuvádím volný pohyb zboží a osob, protože ani k jednomu EU nepotřebujeme.) Většina z toho jsou nesmysly – dotace škodí (korupce, stavby zbytečností, deformace trhu), součástí Evropy jsme ať chceme, nebo ne a lidská práva taky nevynalezla EU. Co se míru týče, připadá mi, že existuje přímá úmernost mezi množstvím míru v Evropě a podporou válečných konfliktů (ze strany EU) ve zbytku světa. Nicméně, i kdyby tyto nesmysly platily, vážně byste všechny  ty „výdobytky“ vyměnili za vlastní svobodu? Budete raději žít ve světě, kde je každý váš krok sledován, každé vaše rozhodnutí upraveno směrnicí, každá činnost regulována, výměnou za neurčitou záruku míru, za euro, za ochranu menšin, levnějšího volání z dovolené a uměle vytvořená lidská práva (např. právo na bankovní účet)? Vyměníte to za svobodu a možnost se samostatně rozhodnout?

Prý bychom se měli bez EU hůře. Byli bychom odkázání sami na sebe a třeba by to znamenalo dočasný hospodářský pokles. Připomíná mi to Promethea přikovaného ke skále, kterého každý den okusuje orel. Promethea, který v případě možnosti volby zůstane raději na té skále, protože dole bez okovů by byl nezaměstnaný a bez jistoty, že pomazánkové máslo bude skutečně pomazánkové máslo, a rum by tam nemusel být z cukrové třtiny. Kterou možnost zvolíme my? Možná trnitou cestu nezávislosti, vlastní práce a zodpovědnosti, nebo život a smrt v okovech zdánlivě zlaté klece proklamovaných jistot EU?

Možná veřejnosti pohne žlučí ještě jedna novinka. Jde o dokument předložený v rámci práce EU na Směrnici pro rovnoprávné zacházení, který najdete zde, a pokud by zmizel jako z jiné oficiální úřední stránky, tak i zde. Zavádí se jím např. hate crime, tedy zločin (z) nenávisti, a to zejména vůči Skupině, což je přesně definovaný spolek sdružený na základě etnické či náboženské přislušnosti, kulturních kořenů nebo gendrové a sexuální spřízněnosti. Případně na základě čehokoliv (…or any other characteristics of a similar nature.)! Zavádí se povinně tolerance, která je přesně definovaná zákonem. Čeští náctiletí rapeři se nebudou smět oslovovat negře a na Slovensku bude nepříjemně překvapen každý, kdo použije sloveso cigániť znamenající lhát nebo přehánět. (V dokumentu se jako příklad zakázaného projevu vůči Skupině uvádí „Cikáni kradou“.) Oba příklady budou ale jen kapkou v moři. Nezapomeňme totiž na cenzuru veřejných i soukromých médií a komise dohlížejicí na společnost, zda uvedená nařízení dodržuje. Připomíná vám to něco?

V podnadpisu dokumentu stojí SUBMITTED WITH A VIEW TO BEING ENACTED BY THE LEGISLATURES  OF EUROPEAN STATES, kde je důležité enacted neboli uzákonit, nařídit zákonem. Zdá se mi, že sázejí na to, že dokument v tichosti propluje do legislativy členských států, které pak budou muset nařízení aplikovat zákony. Vytvořili svinstvo a nechají vlády a parlamenty, ať si s tím poradí. Pokud to projde, je k Orwellovi zase kus blíž.

Nebo tohle možná bude ta posední kapka?

————————————————————————————————————

Článek o zmiňovaném dokumentu jsem nejprve našel na různých tzv. konspiračních webech. Pak jsem našel dokument samotný a naposled téma hezky zpracované zde, kde autor blogu Od věci přeložil tento i jiné souvisejicí dokumenty do češtiny.