Tag Archives: Babiš

Zachráníme se před EET?

Kultu Andreje Babiše mírně teče do bot. Lidé začínají chápat, že s EET jaksi automaticky líp nebude, ministr Ťok prosazující vyvlastňování majetku je podezřelý z korupce, pražská primátorka se projevuje jako nekompetentní buran a média bez ostychu zveřejňují fakta o penězovodu, který si Andrej Babiš připravil ve formě dalších biopalivových dotací.

Babiš ztrácí nervy, křičí, a nechává chrlit jeden článek obhajující EET za druhým. Dokonce si na to najal PR experta za dva miliony z kapes daňových poplatníků. Obsah je pořád stejný, vágní a demagogický  – nepoctiví živnostníci a obrovské sumy, které se vyberou do státní kasy díky elektronické evidenci tržeb. Prý to není namířeno proti živnostníkům a řádně platícím podnikatelům. Prý to narovná podnikatelské prostředí eliminací nekalé konkurence. Prý jako v Chorvatsku.

Dokonce nám pan ministr sděluje, že se díky EET podnikatelům sníží administrativní zátěž, protože je budou úředníci muset méně kontrolovat. A lépe si posvítí na ty podezřelé. Aha, díky plošné úřední šikaně bude méně cílené úřední šikany. Kvůli efektivnějšímu postupu proti údajným nepoctivým živnostníkům, nahážeme klacky pod nohy všem. I přesto, že už teď máme obrovský úrednický aparát, který se daněmi zabývá, a lijeme do něj miliardy.

Ministra financí nezajímá, že Chorvatsko (a nejen to) je příklad hovořící spíše proti zavedení EET. Motá se ve svých výrocích, protiřečí si, útočí na Vietnamce, má zmatek i v tom, jak se počítá základ daně. S efektivnějším výběrem daní je neúspěšný, a místo aby šetřil na výdajích státu, dělá ze státní kasy stále děravější cedník, kterým tečou peníze nás všech do kanálu…pokud zrovna ne do jeho firem. Jeho Svatým grálem je megalomanský projekt za stovky milionů, jehož pozitivní dopad na rozpočet je minimálně nejistý. Bit bude opět občan – živnostníci s další zbytečnou zátěží i většina ostatních, protože na konci řetezce je vždy zákazník.

Andreji Babišovi však na občanech pravděpdobně pramálo záleží. Fungovat to prostě bude – za každou cenu. I kdyby se to ani trochu nevyplatilo. Aby od nás vybral ministr financí co nejvíce daní, je odhodlán utratit naše peníze do poslední koruny. Prostě mu to zaplatíme.

A nebo taky ne. Monstrprojekt se totiž podle IT odborníků rozhodně nestihne zavést k 1. lednu 2016, a pokud ho vůbec během příštího roku spustí, bude to nefunkční paskvil. ANO se postupně demaskuje jako další z účelových projektů k vysátí veřejných peněz a nezachrání to ani kult osobnosti jeho vůdce po boku s užitečnými idioty a zaplaceným komparsem. Voliči prozřou a dají svými hlasy šanci politikům, kteří upřednostňují občana před státem, odmítají nadbytečnou byrokracii a úřední šikanu. Politikům, kteří rozumí tomu, že čím jsou daně nižší, tím efektivnější je jejich výběr. A tím lépe se také podniká a žije.

Reklamy

Zbavme se svého socialismu

10_img

V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficálně socialistická, což bylo minulý měsíc více či méně důstojně oslaveno. Máme zde nyní svobodu a demokracii a můžeme se svými životy nakládat, jak uznáme za vhodné.

Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.

Dalším z průvodních znaků socialistického uvažování je nenávist k bohatým, lépe řečeno všem, kteří jsou schopni vydělat větší množství peněz než průměrná populace. Na ně je pohlíženo skrz prsty, jakoby svou prosperitou ukusovali z koláče blahobytu ostatním. Kdokoliv si dovolí koupit luxusní automobil, stává se veřejným nepřítelem a nejspíše podvodníkem. Přičemž se zapomíná, že cesta k bohatství bývá mnohdy rizikem a většinou znamená nějakou investici – ať už čas nebo peníze – a v neposlední řadě dává práci řadě lidí. Zapomínáme, že i nákup toho auta dal práci lidem. I dům, který si bohatý člověk koupí, musí někdo postavit.  Když americká vláda v roce 1990 zavedla daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet, očekávala, že vybere více na daních. Opak byl pravdou – vybralo se méně, potenciální kupci rezignovali nebo si jachtu pořídili v zahraničí. Některé jachtařské firmy zkrachovaly a lidé přišli o práci. Ještě zrůdnější je aktuálně připravovaný zákon o prokazování původu majetku, který vytváří presumci viny a dělá ze všech občanů potenciální zločince. Nepoctivci si jako vždy najdou cestu, jak se mu vyhnout, pro ostatní to bude signál, že Česká republika je země, kde není dobré pobývat ani podnikat. Veřejnost však zákon podporuje, protože na mušce jsou bohatí. Pokud však budeme pokračovat tempem, který nastolila současná socialistická vláda, bude naše republika zemí úředníků, nezaměstnaných a zaměstnaných v Agrofertu.

V socialismu všichni prohrávají, nikdo nevyhrává. Chudí nezbohatnou, pokud bude stát dusit podnikatele, vybírat více daní a najímat více úředníků. Chudí zbohatnou, pokud se přestanou spoléhat na stát, aktivně zvýší svou hodnotu na trhu práce a soukromý sektor bude prosperovat. Chce-li stát efektivněji vybírat daně, ať je sníží a omezí své výdaje – ať zruší nepotřebné úřady, zjednoduší agendu a neplýtvá vybranými prostředky na nesmyslné akce jako Ryba domácí. Ať nechá soukromý sektor dýchat a prosperovat. Chce-li stát zodpovědné občany, ať je nechá více spoléhat se na sebe samotné místo na bobtnající svazky zákonů.

Přestaňme závidět bohatým a raději se inspirujme. Zaměřme se na vlastní dovednosti a jejich zlepšování místo volání po dalších regulacích. Přestaňme pobízet stát, ať nám zajistí pracovní místa a zlepší životní standard tím, že někomu jinému sebere plody jeho práce. Přestaňme věřit, že peníze kazí charakter, a spíše se soustřeďme na to, aby náš charakter byl lepší bez ohledu na výši konta. Začít může každý u sebe. Budoucnost každého jednotlivce je v jeho rukou, neodevdávejme ji dobrovolně státu s pocitem, že ten to nějak zařídí.

 

 

Jak se přednáší o Ukrajině..

V úterý 25. listopadu jsem se zúčastnil přednáškové akce O Ukrajině dnešních dnů s Petrou Procházkovou konající se na půdě Filosofické fakulty UHK ve spolupráci s královéhradeckým Integračním centrem pro cizince a místní Diecézní charitou. Beseda byla spolufinancována Evropskou unií, takže jsem byl zvědav, jaké informace předává akademická obec za peníze daňových poplatníků.

Učebna byla zcela zaplněna a na některé účastníky nezbylo místo. Petra Procházková, novinářka píšící pro Lidovky, na začátku upozornila, že jí sice platí ministr financí Babiš, ale že necítí žádný tlak týkající se jejího zaměření, tedy zahraničních událostí, a proto je s tím v pohodě. Dále uvedla, že byla za poslední rok na Ukrajině pětkrát, takže odmítá diskutovat s kýmkoliv, kdo tam nebyl, protože je tím pádem diletant, který problematice nerozumí. Čáru přes rozpočet jí však hned po několika úvodních větách udělala mladá dáma, která uvedla, že se na Ukrajině narodila, v posledním roce navštívila tuto zemi šestkrát, z toho dvakrát byla přímo na Majdanu a pořídila tam podrobnou fotodokumentaci. Reagovala zamítavě na tvrzení Procházkové o tom, že teze o rozdělení Ukrajiny na východ a západ s vzájemnou nevraživostí obou stran je jen mýtus. Paní Procházková na to neměla co říci a poněkud zněrvózněla, což vyvycholilo hysterickou reakcí, když jeden z posluchačů nesouhlasil s jejím výkladem konfliktu Ruska, resp. Jižní Osetie a Gruzie.

„Takhle to přece nejde!“ vykřikla a lomila rukama. To vyvolalo hlasitou reakci publika a já nezadržel smích.

„To vám připadá vtipné?“ obrátila novinářka svou pozornost na mě ve snaze vybruslit z prekérní stuace. Odpověděl jsem, že ano.  Připadá mi vtipné, když reaguje slovy „Takhle to nejde“, jakmile jí dojdou argumenty. A také, že mě zaujalo, jak je na ní vidět nervozita ve chvíli, kdy narazí na nesouhlas. U toho jsem předvedl její shrbený postoj a zkřížené ruce na prsou. Paní Procházková začala sáhodlouze vysvětlovat, že jí to samozřejmě problém nedělá, protože s lidmi s opačným názorem diskutuje dnes a denně a neustále čelí různým disputacím a nesmyslným argumentům, které nikdy nejsou založeny na realitě. Tím se elegantně vyhnula další diskusi o gruzínské otázce a přednáška chvíli pokračovala v klidu dále. Vyprávěla o tom, jak jsou Ukrajinci srdeční a pohostinní (což je pravda), s pomocí své kolegyně promítala fotografie z cesty po jejich zemi, chválila místní obyvatele až na ty z Mariupolu, kteří nebyli vždy tolik sdílní a neměli internet. Celkový obrázek, který zcestovalá novinářka podávala o východu Ukrajiny, vyzníval tak, že tento kus země je v podstatě zaostalý a bezcenný.

„Ty fabriky, co vidíte, se rozpadaly už před konfliktem,“ upozornila nás, „takhle přece nemohou žít normální lidé!“

Je pozoruhodné, jak si novinářka a humanitární pracovnice osobuje právo rozhodovat, co je a není normální, to jen tak na okraj. Donětsko pak přirovnala k Podněstří, kde se místní obyvatelé odmítají bavit s novináři a jsou nepřátelští k cizincům, protože se živí převážně šmelinou a pašováním zboží do sousedních států, za což může Rusko. Na toto reagovala odmítavě další dívka z Ukrajiny, která má v této oblasti příbuzné. Její český manžel se pak Procházkové zeptal, zda ví o humanitárním konvoji, který vyslalo do východní oblasti Rusko, a kolik takových konvojů vyslal Kyjev. Novinářku to vykolejilo jen na malou chvíli a odpověděla, že vlastně nikdo neví, co v tom konvoji bylo za náklad, a že Člověk v tísni nějakou pomoc zprostředkoval. Další zádrhel nastal, když paní Procházková zaútočila na ruská média, jejich nestrannost a cenzuru. S tím by se dalo jistě souhlasit, pokud by jedním dechem novinářka nedodala, že ukrajinská média jsou až na malé škraloupy nestranná a svobodná, což jí bylo prvně oponující dámou opět vyvráceno i s uvedením konkrétních příkladů z poslední doby. Procházková se raději nepřela, jen dodala, že za eskalaci konfliktu může ruský První kanál, když zfalšoval ukrajinské prohlášení o jazykovém zákonu. Jednoznačná vina za občanskou válku tedy padá na bedra Ruska.

Pokračovalo promítání fotografií, na kterých chtěla novinářka demonstrovat, že na východě Ukrajiny jsou přítomni ruští vojáci. Jediné, co přihlížející viděli, byly tři fotky s ozbrojenci ve vojenských mundúrech u tanku a jedna se čtyřmi hlavami v beranicích. Žádné insignie ani jiné známky toho, že by šlo o pravidelnou ruskou armádu. Vratkosti svého tvrzení si byla zřejmě vědoma i paní Procházková, protože po nesouhlasných projevech a výsměchu části sálu už tuto myšlenku dále neprotlačovala. Nicméně je přesvědčena, že Rusové tam jsou a dodávají rebelům těžkou vojenskou techniku. Stejně jako NATO se svou špičkovou technikou, která je schopna přečíst vaši SPZ z oběžné dráhy, ani Procházková však nedodala žádný důkaz. Jen se snažila obecenstvu podsunout, že ti chlapci jsou určitě Rusové, a něco v tom smyslu, že Ukrajince od Rusa rozezná podle tvaru obličeje.

Po hodině a půl se mi zdálo, že se stále nedostává na to důležité – na původ celé ukrajinské situace, majdanské události. Zeptal jsem se tedy paní Procházkové, zda ona osobně souhlasí s násilným převratem a svržením legitimního prezidenta za významného přispění nacistických bojůvek, které zapalovaly město. Z její odpovědi jsem pochopil, že souhlasí, nicméně prý pochybuje o výrazné roli Pravého sektoru, ten prý v Kyjevě téměř nebyl a není vidět, nemluvě o Stěpanu Banderovi. Na to reagovala opět ona mladá dáma a současně ukazovala obecenstvu fotky, které pořídila v přímo na Majdanu. Symboly Pravého sektoru byl plný.

kyjev„Vy jste si něvšimla těch hákových křížů a dalších nacistických symbolů, když jste byla v Kyjevě?“ ptala se slečna, která tam podle všeho byla v tu samou dobu, a novinářka odpověděla, že nevšimla. Ve stejnou chvíli jsem jednu z fotek s hákovým křížem popadl a ukázal celému sálu. Ten začal šumět a debata se trochu roztříštila do více stran, takže nejsem plně schopen interpretovat situaci. Pamatuji si však, že na druhou část mé otázky – co říká  na vyjádření Victorie Nuland, že USA sponzorovaly Majdan pěti miliardami dolarů – odpověděla paní Procházková tak, že o tom nic neví, a co prý by s těmi pěnězi dělali. Na to ji bylo z publika  vysvětleno – znovu mladou dámou, která na Majdanu byla osobně – že někteří demonstranti vypověděli, jak dostávají za účast na protestech peníze. Důchody na Ukrajině se tehdy pohna_ukrybovaly mezi 800 – 1200 hřivnami, což šlo „vydělat“ na Majdanu za tři dny. Novinářka reagovala tím, že USA konec konců sponzorují různé skupiny po celém světě, což je dobře, protože za Chartu 77 je dodnes vděčná. Pak si pro dotazy vybírala pro jistotu už jen „nezávadné“ diskutéry, jen jednou střelila vedle, když chtěl jakýsi pán srovnat případy Krymu a Kosova. Na Krymu nebyla, protože ji tam nepustili, a o Kosovu prý nic moc neví, takže se k němu nebude vyjadřovat. Můj rychlý dotaz, jak hrála v kauze odtržení Kosova následně postavená americká základna, odbyla s tím, že když dva dělají totéž, není to to samé, a zakončila prohlášením, že jí vždy bude milejší americké bombardování Afghanistánu než ruské v Čečně. (Mimo jiné proto, že US Army je precizněší než ti zastaralí ruští řezníci.) Toto zadeklamovala dvakrát. Potom jsem buď omdlel nebo byl konec…

IMG-20141129-WA0003

Vlčí dráp, „Chlopci z Banderštatu“ a Sláva Ukrajině!

Paní Procházková dokáže zaujmout publikum. Je emotivní a pro své vyprávění zapálená. Umí být působivá. A také pěkně manipulativní. Vybere pouze to, co se hodí do jejího vidění situace. To, co se nehodí, vynechá nebo nepovažuje za důležité. Když je zahnána do úzkých, elegantně vybruslí a po oslím můstku přejde k jinému tématu, o kterém vypráví dost dlouho, aby se na to původní zapomnělo. Evidentně na své přednášce neočekávala žádný odpor a opozice z publika ji zaskočila. Dokázala se však po prvotním vykolejení a hysterické reakci skvěle přizpůsobit nové situaci.

V úvodu, když mluvila o diletantech, se kterými se nedá diskutovat, zmiňovala křivdu, ve které hrál roli Alexandr Barabanov pozvaný do studia Českého rozhlasu, zatímco ona musela být jen na telefonu, což ji značně znevýhodňovalo v debatě. Ve skutečnosti, jak jsem zjistil, paní Procházková do studia pozvána byla, ovšem odmítla, protože to bylo 21. října 2014, den po jejích narozeninách. Krásná ukázka manipulace, kdy se publikum dozví, že ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou nefér hrající lháři jako onen „Rus, kterého platí kdo ví kdo.“ Ve skutečnosti je Barabanov narozen v Kyjevě a je to podnikatel, takže se platí sám..narozdíl od novinářky placené firmou ministra financí s podporou Evropské unie.

IMG-20141129-WA0011

MOBILIZACE. Pravému sektoru volejte na uvedené kontakty.

Petra Procházková má na ukrajinské události jasný a pevný názor. Dalo by se říci, že neměnný, protože cokoliv, co do něj nepasuje, prostě vytěsní a ignoruje. Prastará nevraživost západu a východu země je tedy podle ní mýtus, východ je zaostalá oblast (která však donedávna celou Ukrajinu slušně živila), Majdan byl něco jako Sametová revoluce a zapojení neonacistů v podstatě nestojí za řeč. (I přesto, že jsou v parlamentu a vedoucích funkcích.) A největším problémem je Rusko. Dokonce takovým, že stojí za to vidět věci černobíle a takto je prezentovat veřejnosti.

Vystoupení paní Procházkové ve mně zanechalo dojem, že její nenávist k Rusku je silnější, než snaha pátrat po skutečných příčinách problému. Potvrdilo se mi, že někteří novináři vůbec nechtějí být objektivní a odhalovat pravdu. Chtějí šířit svou verzi vidění světa a selektivně filtrují informace. Petra Procházková k tomu dostává navíc prostor na akademické půdě bez přítomnosti názorových oponentů. Pokud se ovšem nenajdou v publiku..

 

IMG-20141129-WA0001

Kyjev na sklonku července 2014 – po Banderovi prý ani památky..

 

 

 

Hysterie kolem Zemana

Na Národní třídě se mělo 17. listopadu 2014 oslavovat 25 let, které uplynuly od pádu komunismu v naší zemi. Místo toho ji několik tisíc občanů s červenými kartičkami, transparenty a tibetskými vlajkami využilo k protestu proti Miloši Zemanovi, který by měl podle zúčastněných odstoupit. „Oslava demokracie“ pak vyvrcholila na Albertově házením vajec po presidentovi. Nemám nic proti demonstracím a protestům, mám toho hodně proti Zemanovi. Přesto s tím, co se dělo, nemohu sympatizovat a souhlasit.

Zeman především žádné zásadní nebezpečí nepředstavuje, ať už by byl sebehorším presidentem, protože vnitřní i zahraniční politika země je řízena vládou. Zeman ji z funkce presidenta může ovlivnit, ale ne provádět. Pokud se někomu nelíbí dění v České republice nebo její zahraniční politika, je president ten poslední, na koho svou zlost ventilovat. V tomto případě šlo ale spíše o averzi týkající se přímo Zemanovy osoby. Faktem však zůstává, že president byl legitimně demokraticky zvolen. Regulérnost voleb nebyla zpochybněna, a tak jeho odpůrci musejí prostě počkat na další volby. Tak to v demokracii chodí, což by si měli uvědomit hlavně ti, kteří jí mají plná ústa. Vyzývat ke svržení či odstoupení presidenta je nesmysl. To by si měl uvědomit i spoluorganizátor akce Přikryl, když tvrdí, že mandát presidenta neopravňuje, aby si dělal, co chce. Nedělá si, co chce. Dělá to, co mu umožňuje ústava.

kun9

Protest proti vulgaritě?

Zeman je špatný, protože v Hovorech z Lán použil sprostá slova. Je smutné, že zrovna tohle dokáže vyburcovat masy k demonstracím, zatímco když spolu s eurounijním protektorem Barrosem, bývalým předsedou Portugalské komunistické strany pracujících, věšel na Hrad modrý hadr s hvězdami, protestovalo nás tam pár set. A co se dělo v ulicích, když se Zeman vyslovil pro přijetí Eura, ačkoliv před volbami tvrdil opak? Vůbec nic. Přitom vstup do eurozóny by pro naši ekonomiku byl přímo katastrofální. Bulvárnost prostě zajímá lidi více než zásadní témata. Stejné je to i s Čínou. Kolik z protestujících s červenou kartičkou doopravdy ví něco o Číně a historii Tibetu? Něco víc, než co zaslechli od Kocába s Bursíkem v televizi?  Vypadá to, že lidská práva, pojem, který je dnes spíše módní než obsahově vypovídající, v zemi vzdálené tisíce kilometrů jsou důležitější než občanská práva našich blízkých, sousedů, spoluobčanů. Kdykoliv totiž v posledním roce vláda zasadila úder svobodě občanů České republiky, nic zvláštního se nedělo. Protestuje se proti Číně, protože je komunistická, proti Putinovi, protože se prý chová jako diktátor, oslavuje se pád socialismu, zatímco v přímém přenosu nám zde současná vláda vytváří socialismus nový. Babiš slíbil, že to zařídí, a přesvědčil lid, že veškeré zlo je v daňových únicích. A tak dochází ke křížovému tažení na živnostníky a podnikatele. Posilují se pravomoci policie, roste úřednický aparát, který platíme ze svých daní, a vlastnictví majetku opět začíná být považováno za zločin. Lidé však raději vezmou tibetskou vlajku a jdou nadávat Zemanovi.

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

Mimo jiné proto, že je málo protiruský..nebo hodně proruský. Zkrátka nejede na stejné vlně jako většina našich politiků a médií. Rusofobie a nenávist k Putinovi je teď totiž v kurzu. Správný občan odsuzuje Putina a fandí Kyjevu, nic mezitím neexistuje. Na Národní se objevily ukrajinské vlajky, stejně tak jsou k vidění i na dalších protizemanovských akcích. Proč? Má snad být zdevastovaná Ukrajina naším vzorem? Země, kde došlo k násilnému převratu s přispěním nacistických band, kde vládnou takřka stejní oligarchové, kteří zemi rozkrádali i předtím, kde je nyní tvrdá cenzura sdělovacích prostředků a vláda nechává bombardovat vlastní občany. Výsledkem hořícího Majdanu jsou mimo jiné tisíce mrtvých Ukrajinců, milion utečenců a humanitární krize. Skutečně je toto příklad hodný následování? Je kritika Ruska dostatečným ospravedlněním obdivu k zemi, jejíž president si přeje totální válku? A jak tuto krizi vyřeší Zemanovo odstoupení? A proč nikdo neprotestoval minulý rok, když ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podepisoval memorandum o porozumění v Saudské Arábii, jednom z nebrutálnějších režimů Blízkého východu, kde se sekají ruce a hlavy, homosexuálové jsou vězněni a demokracie je zakázané slovo?

Co vlastně chtějí ti protizemanovští demonstranti? Zbaví se třeba nenáviděného presidenta a co potom? Budou spokojenější, protože odkaz Václava Havla, vágní klišé, které nás provází na každém kroku, již bez Zemana nebude mít překážku? Budeme se mít v České republice lépe, když odejde osoba s minimálními exekutivními pravomocemi? Budou lidé  zodpovědnější, ohleduplnější a budou si více vážit jeden druhého? Přál bych si to, ale pochybuji. Zeman totiž nerozděluje společnost, protože Zeman ji netvoří, stejně jako ji netvořil Havel ani nikdo jiný. Společnost je tvořena jednotlivci, je odrazem lidí, kteří v ní žijí a ovlivňují se navzájem svým jednáním. Je příliš krátkozraké svalovat vinu za rozdělení společnosti na jednoho presidenta a smutně trapné nekriticky adorovat odkaz druhého s představou, že to společnost zlepší. Společnost jsme my, občané, lidé. Na Národní a v Albertově jsem viděl pouze fanatický dav. Dav bez respektu k  výsledku demokratických voleb, zkratkovitě přemýšlející a schovávající svou frustraci za portrét Václava Havla a urážlivé transparenty. A jak pravil klasik, v davu se moudrosti nenaučíš.

 

——–

Fotografie v článku jsou převzaty z iDnes.cz

ANO, máme po volbách..

Předčasné volby jsou za námi.  Obavy rozumnější části národa, že dají vzniknout silné levicové vládě, se nenaplnily, nicméně i tak výsledek neslibuje příliš optimistickou budoucnost.

Drtivé vítězství oranžových komunistů se nekonalo a rozkol v ČSSD přišel pomalu dříve, než se zavřely dveře za posledním členem okrskové komise. To je jistě docela pozitivní.  Zelení socialisté se do parlamentu nedostali, což je také pozitivní. Stejně jako rána palicí do hlavy, kterou obdržela ODS, a snad se tedy konečně  místo rozhazování peněz daňových poplatníků rozhodne dělat pravicovou politiku . SPOZ pro někoho překvapivě skončila bez mandátu stejně jako pomatenci z  DSSS nebo pseudopravicový boboprojekt  Hlavu vzhůru. Výsledek TOP09 ukazuje, že je tu bohužel stále půl milionu voličů, kterým zřejmě přijde Hegerův fašismus sympatický, Kalouskovo diletantství nadějné a knížecí senilita roztomilá.  Očekávání Strany svobodných občanů byla dle vyjádření různých jednotlivců mezi 1,5 – 5 %, skutečnost není nijak oslnivá, ovšem spíše než za neúspěch bych to považoval za slibný start a výzvu k zintenzivnění další činnosti. Piráti dostali 2,66 % hlasů, což by taky mohl být slibný start, pokud však kluci kromě internetu začnou rozumět i politice a ekonomice. Okamurův marketing vynesl Úsvitu přímé demokracie skoro 7 %, podobně skončili Lidovci, kteří spíše než jako fanoušci křesťanství a demokracie působí jako vyznavači Aštar Šerana.

Největším překvapením je však 18,65 % pro ANO 2011, stranu, která dlouhou dobu neměla ani program. Čekal jsem osobně cca 11 %, ale že se najde skoro milion voličů, kteří si nedají dvě a dvě dohromady a skočí na koblihu prohnanému miliardáři, zřejmě bývalému agentovi Stb a největšímu příjemci dotací v ČR, to mě šokovalo. Navíc, vzhledem k výsledkům ostatních stran má Babišova strana velmi výhodnou vyjednávací pozici a jejich rozhodnutí mezi opoziční činností a připojení se k vládní koalici je klíčové.

A že to není snadné rozhodování dokazuje samotný Andrej Babiš, který chvíli do vlády chce, chvíli ne. Což ale přičítám spíše jeho nízké politické gramotnosti než nějakému strategickému rozvažování. Chvílemi se totiž zdá, že pomalu ani neví, co to vláda je. Stačí se podívat, jak blábolí, když se jej Václav Moravec zeptá na druhý důchodový pilíř. Při dotazu na obsazení postu předsedy PS to zase skončilo tak, že mu stejný moderátor musel vysvětlit, o jakou funkci vůbec jde. Babiš tomu zkrátka moc nerozumí, a tak jen dokola opakuje, že přišel do parlamentu pracovat, že odstraní korupci a že bude stát řídit jako firmu. (Jak řídí tento podnikatel firmy se mimochodem můžeme podívat třeba do týdeníku Reflex. Že zmiňovaný článek trefil do černého, dokazuje i následná reakce.) Tohle ale možná před volbami příznivci ANO 2011 nepoznali. Možná jim ani nevadilo, že proti Andreji Babišovi vede slovenský Ústav paměti národa soudní spor kvůli vážnému podezření z aktivní spolupráce s Stb. A dokonce ani lobování v parlamentu za přimíchávání bio složky do pohonných hmot, které nám připomínají rozlehlé lány žluté řepky na našich polích a díky kterému inkasuje Agrofert sta miliony  dotací na úkor peněženek daňových poplatníků. (O tomto Andrej Babiš lže, když tvrdí, že biopaliva nařídila EU. Nařídila, ovšem podíl 5 % do roku 2020. My jsme na šesti procentech už nyní.) Nějak se ztratila i skutečnost, že se podnikatel snažil zkorumpovat předsedu Svobodných Petra Macha, když nabízel finanční podporu výměnou za vypuštění odporu proti evropským dotacím z programu strany. Voliči se spokojili patrně jen s prázdnými frázemi o odstranění korupce a nahrazení kmotrů, byť ten, kdo je vyslovuje, se úspěšně prosadil právě v prostředí kmotrů a korupce. V prostředí regulací a evropských dotací, ze kterých vesele prosperuje a které obecně považuje za velmi důležité. („Já nemám rád ty regulace a ty byrokraty v EU, ale my těch 70 miliard dotací jednoduše potřebujeme.“ Viz Hydepark. A navíc nepotřebujeme, naopak bychom bez nich paradoxně ušetřili.) A argument, že ten, kdo je bohatý, nepůjde do politiky kvůli penězům? Tak za prvé je tu moc, což není zcela zanedbatelná záležitost, a propojení hospodářské moci s politickou je velmi lákavé. Za druhé bych chtěl konečně vidět nějaký empirický důkaz podporující tuto tezi. Naposledy jsme tu měli vykuka Víta Bártu, který zrovna taky neměl hluboko do kapsy. A pokud bychom se podívali do historie, krásným příkladem byl římský senát, kde existoval majetkový cenzus pro kandidaturu do úřadu – senátoři zkrátka museli být majetní. Že by jim to zabránilo v korupci, pletichách, zradách a hromadění dalšího majetku nekalými způsoby, se taky říct nedá.

Vážení voliči, odevzdali jste svůj hlas člověku, jehož obdivované impérium je vybudované minimálně pochybným způsobem, člověku, který se nezdráhal pohybovat na hraně zákona  a za hranou morálky, Člověku, který lže a poskytuje vám vyprázdněné fráze. Člověku, který kvůli vlastnímu zisku s klidem sahá do vašich peněženek. Oportunistovi s vlivem hospodářským, mediálním (MF Dnes, LN) a teď díky vám i politickým. Těšte se..