Konspirace ministra Chovance

„Pro nás není normální, aby na každé už dneska venkovské diskotéce byla volně k dispozici droga, aby ji mohly mít i naše děti. My jsme se rozhodli ten boj vyhrát, bude to velmi dlouhá cesta, bude velmi drahá, ale je nutné ten boj svést a být úspěšní.“

Milan Chovanec, ministr vnitra a poslanec za ČSSD

S první polovinou prohlášení ministra Chovance se dá s jistou nadsázkou a humorem souhlasit – drogy by skutečně neměly být k dispozici volně, ale za peníze. Tak jako každé jiné zboží. (Na druhou stranu je samozřejmě věcí každého výrobce, kolik si bude za svůj produkt účtovat.) O tohle zřejmě však panu poslanci nejde, protože už v další větě ohlašuje boj. Dlouhý, drahý a prý nutný. Toto sdělení, stylisticky na úrovni retardovaného papouška, je však velmi cenné, zejména pro voliče ČSSD. Prozrazuje totiž několik variant nekompetentnosti tohoto voleného zástupce lidu.

Varinta první je ta, že Wikipedie lže a pan Chovanec právě vylezl odněkud z jeskyně nebo ústavu, kde žil zcela izolován od vnějšího světa a předevčírem se dozvěděl, že existují drogy. A tak se rozhodl vyzkoušet něco, co bez úspěchu praktikují vlády a politici po celém světe jíž více než sto let. Pane ministře, prozradím Vám tajemství: Nefunguje to a účinek je spíše opačný, nedostavují se ani dílčí výsledky, o nějakém výraznějším úspěchu nemluvě. Až se trochu seznámíte s realitou společnosti a života, jistě si pro to najdete podklady. Pro začátek doporučuji historii alkoholové prohibice v USA. Tam, kde je poptávka, vždy existuje nabídka, ať už je riziko jakékoliv. A lidé se vždycky chtěli sjíždět, tedy měnit svůj stav mysli, existují pro to vědecké důkazy i empirická zkušenost. Může za to dopamin a serotonin, naše hormony štěstí. Někdo kvůli nim chodí do posilovny nebo do kina, někdo leze po skalách, skládá hudbu, hraje World of Warcraft, souloží, zpívá, běhá, pije alkohol nebo polyká o víkendu extázi. Nic s tím neuděláte, pokud nenastolíte absolutní totalitu, ve které budete řídit každý krok každého člověka. Četl jste Brave New World a 1984?

Druhou variantou je teorie, že prozíravý Chovanec se napojil na některou z drogových mafií a chce jí tímto zvýšit profit. Když se totiž zeptáte kteréhokoliv dealera na největší noční můru týkající se jeho výdělečné činnosti, řekne vám, že je to legalizace drog. S represí a rizikem v drogovém byznysu totiž rostou i ceny, a tedy zisk zainteresovaných. Pokud by se proti drogám nebojovalo, spousta prodejců a výrobců by ztratila zájem, protože by se jim to jednoduše nevyplatilo. Oni válku proti drogám potřebují, přináší jim moře peněz.

Třetí možnost je zřejmě nejděsivější – ministr vnitra chce občany prostě zruinovat. Nebylo by to nic překvapivého, protože přesně tohle socialisté dělají. Nejen, že se snaží připravit o peníze bohaté, úspěšné a prosperující, ale svou politikou ruinují především ty méně majetné, kteří si to bohužel velmi často neuvědomují. A tak se stávají čím dál méně soběstačnými a více závislými na státu, který jim zdánlivě vlídnou socialistickou rukou hodí pár drobků ze stolu. Je to pohodlné a vychytralé – proč dávat člověku prut, aby si mohl nachytat tolik ryb, kolik jen chce a zvládne, když mu můžete dát jednu rybu týdně výměnou za bezmeznou poslušnost a podporu. Sytý a nezávislý člověk je svobodný a vládě toužící po stále větší moci nepohodlný, dokonce nebezpečný. Proto tihle Chovanci touží po občanech chudých a prosících o jistoty a sociální dávky. Proto chtějí, aby jim pracovní místa vytvářel stát. Protože co stát dal, může i sebrat, nebude-li občan poslušný. Pan Chovanec si zřejmě spočítal, jak nesmírně je válka proti drogám nákladná a vzhledem k její nekonečnosti spoléhá na ožebračení daňových poplatníků do poslední koruny. Hladový a zoufalý lid pak třeba na drogy ani nepomyslí, ale rozhodně bude vděčný za minimální mzdu ve státem dotované krachující fabrice.chovanec

Ať už je skutečnosti nejblíže kterákoliv varianta, děkuji ministru Chovancovi za to, jak upřímně prozradil, že hodlá aktivně škodit nejen voličům ČSSD, ale i zbytku občanů České republiky. Všem rovným dílem – tak, jak to socialisté mají rádi.

(Zmínku o dětech snad ani netřeba komentovat. Lacinější by bylo už jen napsat, že kdykoliv si někdo zapálí jointa, zemře v bolestech jedno roztomilé koťátko.)

Jde o lidská práva?

Když se levicové feministky sdružené v „hudební“ skupině Pussy Riot rozhodly demonstrovat svůj pohled na problémy ruské společnosti vandalizací Katedrály Krista Spasitele, za což jim v jednu chvíli hrozilo až sedm let vězení, polovina světa povstala na jejich obranu. Nejvlivnější západní média v společném a jednoznačném názoru na věc  neváhala označovat Rusko totalitním státem a Vladimíra Putina diktátorem. Kdo si dovolil mít názor odlišný od toho oficiálního euroamerického, byl rusofil a nepřítel lidských práv. Děvčata dostala nakonec tresty mírnější, a následně byla amnestována.

Jiná feministka, ostře levicově zaměřená jedenadvacetiletá dívka s přezdívkou Rudá vlčice zaútočila letos na španělskou vládu pomocí Twitteru a jde na rok za mříže s verdiktem propagace terorismu. Alba González Camach totiž volala po vraždě španělského premiéra, ministra hospodářství a králi Juanu Carlosovi navrhovala stětí gilotinou. Mimo to ještě velebila činnost levicových teroristů z GRAPO. Nicméně reálně neprovedla vůbec nic. Pouze svou nenávist ventilovala písemně. A mimo Španlěsko je ticho po pěšině. V českých médiích vyšel jeden článek, jinak o kauze informovala snad jen Al-Jazeera. Kde jsou obránci lidských práv poukazující na to, že lidé by se neměli věznit za to, co napíšou? Usnul Schwarzenberg někde, že nepobíhá po náměstí s cedulkou ¡Libertad Loba Roja!?

(V obou případech bylo obviněným umožněno projevit lítost, resp. se omluvit výměnou za nižší trest nebo jeho prominutí. Společný je i mučednický přístup, kdy Camach se neodvolala a amnestovaná Aljochin se vyjádřila, že by vězení dobrovolně neopustila.)

Stejně nepovšimnutě proplula zpráva o nové legislativě saudského krále Abdalláha. Zákon nově definuje teorismus jako činnost směřující k narušení veřejného pořádku, ohrožení bezpečí společnosti, stability, ale i reputace země. Postižený může být také ten, kdo se pokouší jakýmkoliv způsobem vládě bránit v prosazování uvedeného zákona. Tedy třeba novinář svým článkem. Mimo jiné se zavádí sledování internetového provozu, odposlech telefonů a právo bezpečnostních složek provádět domovní razie bez povolení soudu. Podezřelý může být vržen do vazby na šest až dvanáct měsíců, přičemž hlavní slovo nemá soudce, ale ministr vnitra. Protiteroristický zákon jen doplňuje celkový charakter autoritatářského režimu, ale obvyklí ochránci práv mlčí stejně jako světový policajt USA. Se Saudskou Arábií má totiž velmi dobré vztahy.

Oklikou se tak dostáváme k Ukrajině, kde byla role diktárora přiřazena Viktoru Janukovyčovi kvůli jeho přístupu k řešení masových protestů v Kyjevě. Podle západních politiků jsou ohrožována lidská práva opozičních demonstrantů, v jejichž řadách a se zbraněmi v ruce bojují mimo jiné neonacisté, banderovci, fotbaloví chuligáni a kdejaká verbež z celé rozlehlé Ukrajiny. Média drží obvyklou linii – co řekne EU a USA je svaté, a netřeba se tedy hlouběji zamýšlet nad souvislostmi. A to i poté, co se objeví skandální záznam rozhovoru mezi náměstkyní ministra zahraničí USA Victorií Nuland a americkým velvyslancem Geoffrey Pyattem. Z něj mimo jiné vyplývá, že Vitalij Kličko je jen loutkou a OSN prostředkem k dosažení cílů americké administrativy. Teď již slavná věta Fuck the EU z úst náměstkyně zase dokazuje, že o přístupovou smlouvu také nejde. O lidských a občanských právech ani slovo. Na těch totiž ve skutečnosti vůbec nezáleží. Ani na útrapách běžných Ukrajinců nebo na těch, kteří s opozicí nesouhlasí. V žádném případě netvrdím, že je za vlády Janukovyče vše v pořádku, není to ostatně žádný svatoušek. Ukrajinská situace charakterizovaná například i vnitřním konfliktem jejího obyvatelstva, kdy východ a západ má zcela odlišný pohled na další směřování země, je však příliš složitá na to, aby ji vyřešilo pouliční násilí, které opoziční vůdci vytrvale podporují.

Tak jak to tedy je? Jde skutečně o práva lidí a občanů? Pokud ano, proč je výběr pozornosti médií a iniciativy států tak selektivní? Nebo je  to spíše boj o geopolitický vliv a pokračování zahraniční politiky jiným způsobem? Zamysleme se nad tím, až se zase někdo začne ohánět zaklínadlem o lidských právech a ukazovat nám záběry osob mučených a pronásledovaných diktátory, kteří jsou zrovna na světové šachovnici nepohodlní.

Křičet je v pořádku (kauza lihovary)

Je to tak obvyklé. Stát způsobí nějaký problém, aby jej pak řešil s šikovností slona v porcelánu a při tom jen tak mimochodem naložil na bedra soukromému sektoru další závaží. Nejinak tomu je v případě lihovarnictví, kde nesmyslně vysoké zdanění vytvořilo lákavou možnost vydělat si v prostředí černého trhu. Metanolová aféra, která vyhubila cca 0,005 promile obyvatelstva ČR, se pak stala skvělou příležitostí nejen pro exhibování sociálního inženýra Hegera, který vždy přesně ví, co je pro občany nejlepší, ale také příležitostí k dalšímu bezzubému vytloukání klínu klínem. Zákon o povinném značení lihu obsahuje mimo jiné paragraf nařizující složit osobě povinné značit líh kauci ve výši půl milionu, resp. pěti milionů. Ano, skutečně skvělý nápad, jak usnadnit rozhodnutí, zda se věnovat stáčení lihu poctivě nebo nelegálně. Paragraf 22 pak nařizuje prošpikovat provozovnu i sklady lihovaru „kamerovým systémem, který umožňuje správci daně sledovat dálkovým a nepřetržitým přístupem, že osoba povinná značit líh stáčí nebo značí líh v souladu s právními předpisy…“ Úředník Celní správy ČR Ing. Hojka tedy vytvořil dokument vysvětlující, jak takový kamerový systém má vypadat. Dokument, po jehož přečtení není, jasné, zda se mají hlídat stáčírny lihu, a ne třeba korunovační klenoty.

Není divu, že majitel malého rodinného lihovaru Martin Žufánek reagoval tímto článkem, který se však stal trnem v oku pro redaktora Hospodářských novin Jana Kleslu. Ten neváhal, chopil se pera a vynadal Žufánkovi, že je hysterický a dělá si bezplatnou reklamu. Netuším sice, co by na takovéto reklamě mělo být špatné, nicméně že nejde o pouhé PR je zcela evidentní. Pozoruhodný je třetí odstavec, který je jakýmsi prologem k autorově pointě spočívající v tom, že se vlastně nic neděje a psát o tom je zbytečné.  Redaktor se sugestivně ptá, zda „je skutečně celý nápad na kontrolu lihovarů úplně pitomý,…,  když státu v odvětví utíkají na daních miliardy“, čímž pozrazuje své nepochopení celé situace ve skutečných rozměrech. Ano, je to pitomý nápad. Stát výše uvedenými paragrafy poškodí především poctivé podnikatele, stíží provozování jejich živnosti, v horším případě donutí podnik k ukončení činnosti. A pracovní úřady se mohou těšit na další nezaměstnané. Na druhou stranu černý trh si cestu najde vždy a všude tam, kde jsou státní regulace a daňová zátěž dostatečně financně motivující k nelegálním aktivitám.  Žufánkova reakce byla naprosto přirozená a adekvátní.  Nic na tom nemění ani Kleslovo zjištění, že onen dokument je jen návrhem řešení a nepovažuje se za závaznou normu. Podle pana redaktora by bylo nejlepší mlčet, případně se poníženě přeptat úředníka, jestli musí být až takhle přísný. Sklapnout podpatky a poslušně napsat e-mail. Přinejhoším podat žalobu na úřad a čekat, jak rozhodne soud. (V mezičase samozřejmě být v nejistotě, co se týče např. investic, pracovních smluv zaměstnanců apod.) Hlavně nepsat hysterické články a rozhodně nepoužívat slova jako idiot nebo hovno. Bravo, pane Kleslo, přesně takové novináře státní aparát potřebuje.

(Kromě M. Žufánka se rozčiloval mimo jiné ještě pan Pastorek z Beskydské likérky, napište mu, pane redaktore, a trochu jej vychovejte. Takhle by to přece nešlo.)

Ano, bránit se dostupnými prostředky, které dává občanům náš právní řád, je samozřejmě v pořádku. Je ovšem také v pořádku, ne-li žádoucí, se bránit všemi dostupnými legálními prostředky. K nim patří i článek na blogu nebo šíření informací sociálními sítěmi. Komunita uživatelů už si sama přebere, co je závažné téma hodné pozornosti a co pouhá reklama nebo zbytečný povyk. Samozvané arbitry vytínající výchovné políčky poctivým podnikatelům za nepřiměřené reakce k tomu nepotřebuje.

Glosa: Řezničina mezi řádky

Anketu Český Slavík nesleduji, protože mi česká mainstreamová hudební scéna přijde nudná, sterilní a nezajímavá. Případ „Řezník“ však mou pozornost upoutal a o nezajímavou záležitost rozhodně nejde. Pořadatelé Slavíka se lekli, že by mohl kategorii Hvězda internetu vyhrát a v přímém přenosu se objevit démonický neznaboh v masce, a tak jej potají vyřadili. Celkem jejich obavy chápu, ačkoliv řešení, které zvolili, rozhodně nepovažuji za férové. Ale jde koneckonců o akci soukromého subjektu, takže ať si pořadatelé dělají s pravidly, co uznají za vhodné. Reakce na takový postup je pak v rukou zákazníka – umělce, účastníka akce či televizního diváka. A reakce jsou na této záležitosti to nejzajímavější.

Něteří zpěváci reagovali bojkotem Slavíka, odsudkem pořadatelů, a dokonce vracením již udělených ocenění. Vesměs jde o prohlášení typu „ať už Řezník rapuje o čemkoliv, tohle je cenzura, jděte tedy k šípku“. Znepokojivé jsou ty ostatní reakce. Ty, které Slavíka nechávají Slavíkem a cílí na samotnou rapperovu tvorbu. Ty, ve kterých mezi řádky vyplývá, že to, co se autorům nelíbí, mělo by se zakázat. Prohlášení zástupců různých neziskovek a uskupení, kteří si zřejmě myslí, že jejich (mnohdy prospěšná) činnost jim dává právo určovat, co je správné a nesprávné, škodlivé či nebezpečné, aniž by to mělo hlubší podklad než jen jejich subjektivní dojem. Bilý kruh bezpečí tvrdí, že „“Šíření takové tvorby má vliv na postoje části společnosti, na posun jejich tolerance k násilí, na posilování legitimity týrání a snižování lidské důstojnosti obětí násilí.“ Zajímalo by mě, jak na to přišli. Obzvlášť, když souvislost mezi uměleckou tvorbou (ale i počítačovými hrami) a reálným násilím nikdy nebyla prokázána. Naopak existuje studie tvrdící, že sledování násilného obsahu pomáhá frustrovaným jedincům svá traumata mírnit a násilí v reálném světě se pak nedopouštět. Ředitelka centra pro týrané ženy Rosa, Marie Vavroňová neváhá jít ještě dál a požaduje stažení Řezníkovy tvorby z internetu a dalších médií. Nevím, jak přesnou má paní ředitelka představu o internetu, ale když bude v tom odstraňování nevhodného obsahu, neměla by zapomenout i na Tarantina, Rodrigueze, všechny deathmetalové kapely a pro jistotu i Hitchcocka. (Mimochodem, zvedá se pravidelně počet vražd ve světě po uvedení nového Tarantinova filmu do kin? Podle vývodů výše uvedených sdružení by měl.) Zřejmě by se na to měla zřídit speciální komise, která by za peníze daňových poplatníků zkoumala veškerou uměleckou činnost a tu nevhodnou zakazovala a znepřístupnila. Moment, nebylo to tu už někdy..?

Tito zakazovači mají něco společného. Například žijí v naivní představě, že když se něco zakáže (lépe řečeno, když to zakáže státní moc), přestane to existovat.  Což je tak zřejmý nesmysl, že je škoda na něj plýtvat slovy. Evidentní je také jejich pokřivené vnímání lidské zodpovědnosti – občan je idiot bez rozlišovací schopnosti, takže mu stát musí přesně vymezit, co je a není v pořádku. Rodiče jsou neschopní, a výchovu dětí ať tedy nahradí cenzura.

Naprosto chápu, že se někomu Řezníkův rap nelíbí. Jeho texty jsou vulgární, beaty příliš tvrdé, záběry v klipech plné násilí a agrese. Mám ale jednoduché řešení – neposlouchejte to a nedívejte se. Pokud nechcete, aby to sledovaly vaše děti, věnujte se jim. Můžete se i vymezit a kritizovat.  Můžete psát články a komentáře (pokud možno kvalitnější než ten od Mirky Spáčilové) nebo zorganizovat setkání fanoušků korektního umění, kde budete návštěvníky od poslechu Řezníka odrazovat.  Dělejte, co chcete, dokud nebudete omezovat ostatní a schovávat se za státní represi.

Řezník nepředstavuje pro společnost nebezpečí. Stejně jako jej nepředstavovali Sex Pistols, Plastic People of the Universe nebo Kubrickovy filmy. Skutečnou hrozbou jsou lidé, z jejichž slov mezi řádky ční totalita skrytá pod rouškou starosti o blaho ostatních.

Glosa: Bezvízový styk na misce vah

Kanada zrušila vízovou povinnost pro občany České republiky. Radujme a veselme se, Evropská unie nás zachránila a bez ní bychom byli ztraceni. Alespoň tak to vidí doktorka Roithová a v článku na parlamentnilisty.cz se hrdě plácá po vlastních ramenou.

Kanada zavedla víza pro české občany v roce 2009 jako nutnou reakci na vlnu (především cikánských) emigrantů žádajících o azyl, když zjistila, že tito údajně v ČR pronásledovaní a diskriminovaní jedinci zneužívají tamní systém sociálních dávek. A jala se přepracovat celý azylový systém. Vízum bylo za tu dobu uděleno cca 30 tisícům Čechů a jen 500 žádostí kanadské úřady zamítly. Zavedení vízové povinnosti vidím jako logický krok, kterým země chránila své zdroje. Kanaďané si zřejmě dobře spočítali, že riziko utlumení turistického ruchu vyvažuje nutnost živit kolem dvou až tří tisíců hladových krků. (Počet turistů klesl po zavedení opatření o cca třetinu.)

Iniciativa Evropské unie, kterou si tak pochvaluje Zuzana Roithová, spočívala především v hrozbě, že Kanaďané budou potřebovat také víza, a to pro návštěvu jakékoliv země EU. Mně se to  jako hodné oslavných proslovů nezdá. Spíš mi to připadá, jako by mi chtěl někdo na ulici tahat z kapsy peníze a po zasloužené facce si na mě zavolal dvacet šest svých kamarádů. Roithová nezapomíná dodat, že sami bychom si s touto situací diplomaticky neporadili. Zdá se, že přání je zde otcem myšlenky.

A i kdyby..skutečně toto dokazuje, že je EU pro nás nepostradatelná a výhodná? Že absence nutnosti pořídit si vízum pro cestu do Kanady je dostatečnou satisfakcí za všechna ta nařízení, otravné regulace, pokřivení trhu, devastaci hospodářské soběstačnosti, omezování občanských svobod a diktát Evropské komise? Ale prosím Vás, Zuzano.. Pokud chcete oslovit i někoho jiného, než skalní eurohujery a krátkozrace myslící voliče, vytáhnete nejprve hlavu ze zadku Herman van Rompuye a použijte ji k myšlení, až zase něco podobného napíšete.

EU – kdy nám dojde trpělivost?

Tento měsíc tu máme dvě žhavé novinky z Evropské unie! Za prvé, Evropská komise se moudře rozhodla věnovat svou pozornost tomu, jak poddaní, ehm občané EU luxují. Výsledkem je zákaz používání vysavačů s příkonem nad 1600 W od září příštího roku, a dokonce 900W od roku 2017. Jako u dalších sociálněinženýrských projektů, je i zde cílem naučit občana a spotřebitele, resp. výrobce vysavačů, co je správné. Pokud byste si náhodou mysleli, že co je správné, víte sami, a že např. slabší vysavač vás donutí luxovat déle a spotřebovat stejně, ne-li více energie, tak se pletete. Možná dokonce zbytečně přemýšlíte, nemluvě o snaze rozporovat rozhodnutí bruselských odborníků. Jsme v EU, takže o takových věcech, jako je koupě vysavače nebo žárovky, už se starat nemusíte. EK to rozhodne za vás.

Další novinkou je nápad regulovat držení a prodej zbraní vzešlý z osvícené hlavy komisařky Cecilie Malmström. I přesto, že žádné problémy s legálně vlastněnými střelnými zbraněmi Evropa nemá, rozhodla se EK udělat průzkum mezi 0,006 procenty (sic!) občanů EU, co by říkali na nějakou tu regulaci. Anketu jsem vyplňoval také (podle svého nejlepšího euroskeptického vědomí a svědomí) a připadalo mi, jako by si ji ušil někdo na míru toho, jaký výsledek požadoval. Soudruzi ji samořejmě interpretovali po svém, a tak nás čeká utahování šroubů i v oblasti zbraňové legislativy. (Výsledky průzkumu zde v pdf.) A to i přesto, že např. v České republice je trestná činnost, ve které hrála roli legálně držená střelná zbraň, natolik zanedbatelná, že se o ní od roku 2012 nevedou statistiky. Přesto, že tam, kde se omezí možnost legálního nabytí střelné zbraně, vzroste činnost černého trhu. Přesto, že třeba ve Velké Británii po totálním zákazu držení střelných zbraní závratně vzrostla kriminalita.

Zajímalo by mě, kdy toho lidé začnou mít skutečně dost. Výše uvedené učitě naštve více než 300 tisíc českých držitelů zbrojních průkazů, kteří jsou zároveň vlastníky cca tři čtvrtě milionu střelných zbraní. Luxování by mělo naštvat všechny rozumně myslící občany. Majitele bazénů zase jistě nepotěšilo nařízení, podle kterého si musejí dojít pro povolení na nákup čisticích prostředků, protože jsou podle EK potencionálními teroristy. Kdy ale přijde to skutečné prozření? To zjištění, že už jsme za hranou a a nebezpečně blízko Orwellovu 1984? Kam až EU stihne zajít, než otevřeme oči a nekompromisně ji odmítneme?

V této souvislosti mě napadají argumenty zastánců EU. O tom, jak je v Evropě mír, že jsme hrdou součástí Evropy, že máme přece ty dotace a lidská práva a počítá se s námi. (Záměrně neuvádím volný pohyb zboží a osob, protože ani k jednomu EU nepotřebujeme.) Většina z toho jsou nesmysly – dotace škodí (korupce, stavby zbytečností, deformace trhu), součástí Evropy jsme ať chceme, nebo ne a lidská práva taky nevynalezla EU. Co se míru týče, připadá mi, že existuje přímá úmernost mezi množstvím míru v Evropě a podporou válečných konfliktů (ze strany EU) ve zbytku světa. Nicméně, i kdyby tyto nesmysly platily, vážně byste všechny  ty „výdobytky“ vyměnili za vlastní svobodu? Budete raději žít ve světě, kde je každý váš krok sledován, každé vaše rozhodnutí upraveno směrnicí, každá činnost regulována, výměnou za neurčitou záruku míru, za euro, za ochranu menšin, levnějšího volání z dovolené a uměle vytvořená lidská práva (např. právo na bankovní účet)? Vyměníte to za svobodu a možnost se samostatně rozhodnout?

Prý bychom se měli bez EU hůře. Byli bychom odkázání sami na sebe a třeba by to znamenalo dočasný hospodářský pokles. Připomíná mi to Promethea přikovaného ke skále, kterého každý den okusuje orel. Promethea, který v případě možnosti volby zůstane raději na té skále, protože dole bez okovů by byl nezaměstnaný a bez jistoty, že pomazánkové máslo bude skutečně pomazánkové máslo, a rum by tam nemusel být z cukrové třtiny. Kterou možnost zvolíme my? Možná trnitou cestu nezávislosti, vlastní práce a zodpovědnosti, nebo život a smrt v okovech zdánlivě zlaté klece proklamovaných jistot EU?

Možná veřejnosti pohne žlučí ještě jedna novinka. Jde o dokument předložený v rámci práce EU na Směrnici pro rovnoprávné zacházení, který najdete zde, a pokud by zmizel jako z jiné oficiální úřední stránky, tak i zde. Zavádí se jím např. hate crime, tedy zločin (z) nenávisti, a to zejména vůči Skupině, což je přesně definovaný spolek sdružený na základě etnické či náboženské přislušnosti, kulturních kořenů nebo gendrové a sexuální spřízněnosti. Případně na základě čehokoliv (…or any other characteristics of a similar nature.)! Zavádí se povinně tolerance, která je přesně definovaná zákonem. Čeští náctiletí rapeři se nebudou smět oslovovat negře a na Slovensku bude nepříjemně překvapen každý, kdo použije sloveso cigániť znamenající lhát nebo přehánět. (V dokumentu se jako příklad zakázaného projevu vůči Skupině uvádí „Cikáni kradou“.) Oba příklady budou ale jen kapkou v moři. Nezapomeňme totiž na cenzuru veřejných i soukromých médií a komise dohlížejicí na společnost, zda uvedená nařízení dodržuje. Připomíná vám to něco?

V podnadpisu dokumentu stojí SUBMITTED WITH A VIEW TO BEING ENACTED BY THE LEGISLATURES  OF EUROPEAN STATES, kde je důležité enacted neboli uzákonit, nařídit zákonem. Zdá se mi, že sázejí na to, že dokument v tichosti propluje do legislativy členských států, které pak budou muset nařízení aplikovat zákony. Vytvořili svinstvo a nechají vlády a parlamenty, ať si s tím poradí. Pokud to projde, je k Orwellovi zase kus blíž.

Nebo tohle možná bude ta posední kapka?

————————————————————————————————————

Článek o zmiňovaném dokumentu jsem nejprve našel na různých tzv. konspiračních webech. Pak jsem našel dokument samotný a naposled téma hezky zpracované zde, kde autor blogu Od věci přeložil tento i jiné souvisejicí dokumenty do češtiny.

ANO, máme po volbách..

Předčasné volby jsou za námi.  Obavy rozumnější části národa, že dají vzniknout silné levicové vládě, se nenaplnily, nicméně i tak výsledek neslibuje příliš optimistickou budoucnost.

Drtivé vítězství oranžových komunistů se nekonalo a rozkol v ČSSD přišel pomalu dříve, než se zavřely dveře za posledním členem okrskové komise. To je jistě docela pozitivní.  Zelení socialisté se do parlamentu nedostali, což je také pozitivní. Stejně jako rána palicí do hlavy, kterou obdržela ODS, a snad se tedy konečně  místo rozhazování peněz daňových poplatníků rozhodne dělat pravicovou politiku . SPOZ pro někoho překvapivě skončila bez mandátu stejně jako pomatenci z  DSSS nebo pseudopravicový boboprojekt  Hlavu vzhůru. Výsledek TOP09 ukazuje, že je tu bohužel stále půl milionu voličů, kterým zřejmě přijde Hegerův fašismus sympatický, Kalouskovo diletantství nadějné a knížecí senilita roztomilá.  Očekávání Strany svobodných občanů byla dle vyjádření různých jednotlivců mezi 1,5 – 5 %, skutečnost není nijak oslnivá, ovšem spíše než za neúspěch bych to považoval za slibný start a výzvu k zintenzivnění další činnosti. Piráti dostali 2,66 % hlasů, což by taky mohl být slibný start, pokud však kluci kromě internetu začnou rozumět i politice a ekonomice. Okamurův marketing vynesl Úsvitu přímé demokracie skoro 7 %, podobně skončili Lidovci, kteří spíše než jako fanoušci křesťanství a demokracie působí jako vyznavači Aštar Šerana.

Největším překvapením je však 18,65 % pro ANO 2011, stranu, která dlouhou dobu neměla ani program. Čekal jsem osobně cca 11 %, ale že se najde skoro milion voličů, kteří si nedají dvě a dvě dohromady a skočí na koblihu prohnanému miliardáři, zřejmě bývalému agentovi Stb a největšímu příjemci dotací v ČR, to mě šokovalo. Navíc, vzhledem k výsledkům ostatních stran má Babišova strana velmi výhodnou vyjednávací pozici a jejich rozhodnutí mezi opoziční činností a připojení se k vládní koalici je klíčové.

A že to není snadné rozhodování dokazuje samotný Andrej Babiš, který chvíli do vlády chce, chvíli ne. Což ale přičítám spíše jeho nízké politické gramotnosti než nějakému strategickému rozvažování. Chvílemi se totiž zdá, že pomalu ani neví, co to vláda je. Stačí se podívat, jak blábolí, když se jej Václav Moravec zeptá na druhý důchodový pilíř. Při dotazu na obsazení postu předsedy PS to zase skončilo tak, že mu stejný moderátor musel vysvětlit, o jakou funkci vůbec jde. Babiš tomu zkrátka moc nerozumí, a tak jen dokola opakuje, že přišel do parlamentu pracovat, že odstraní korupci a že bude stát řídit jako firmu. (Jak řídí tento podnikatel firmy se mimochodem můžeme podívat třeba do týdeníku Reflex. Že zmiňovaný článek trefil do černého, dokazuje i následná reakce.) Tohle ale možná před volbami příznivci ANO 2011 nepoznali. Možná jim ani nevadilo, že proti Andreji Babišovi vede slovenský Ústav paměti národa soudní spor kvůli vážnému podezření z aktivní spolupráce s Stb. A dokonce ani lobování v parlamentu za přimíchávání bio složky do pohonných hmot, které nám připomínají rozlehlé lány žluté řepky na našich polích a díky kterému inkasuje Agrofert sta miliony  dotací na úkor peněženek daňových poplatníků. (O tomto Andrej Babiš lže, když tvrdí, že biopaliva nařídila EU. Nařídila, ovšem podíl 5 % do roku 2020. My jsme na šesti procentech už nyní.) Nějak se ztratila i skutečnost, že se podnikatel snažil zkorumpovat předsedu Svobodných Petra Macha, když nabízel finanční podporu výměnou za vypuštění odporu proti evropským dotacím z programu strany. Voliči se spokojili patrně jen s prázdnými frázemi o odstranění korupce a nahrazení kmotrů, byť ten, kdo je vyslovuje, se úspěšně prosadil právě v prostředí kmotrů a korupce. V prostředí regulací a evropských dotací, ze kterých vesele prosperuje a které obecně považuje za velmi důležité. („Já nemám rád ty regulace a ty byrokraty v EU, ale my těch 70 miliard dotací jednoduše potřebujeme.“ Viz Hydepark. A navíc nepotřebujeme, naopak bychom bez nich paradoxně ušetřili.) A argument, že ten, kdo je bohatý, nepůjde do politiky kvůli penězům? Tak za prvé je tu moc, což není zcela zanedbatelná záležitost, a propojení hospodářské moci s politickou je velmi lákavé. Za druhé bych chtěl konečně vidět nějaký empirický důkaz podporující tuto tezi. Naposledy jsme tu měli vykuka Víta Bártu, který zrovna taky neměl hluboko do kapsy. A pokud bychom se podívali do historie, krásným příkladem byl římský senát, kde existoval majetkový cenzus pro kandidaturu do úřadu – senátoři zkrátka museli být majetní. Že by jim to zabránilo v korupci, pletichách, zradách a hromadění dalšího majetku nekalými způsoby, se taky říct nedá.

Vážení voliči, odevzdali jste svůj hlas člověku, jehož obdivované impérium je vybudované minimálně pochybným způsobem, člověku, který se nezdráhal pohybovat na hraně zákona  a za hranou morálky, Člověku, který lže a poskytuje vám vyprázdněné fráze. Člověku, který kvůli vlastnímu zisku s klidem sahá do vašich peněženek. Oportunistovi s vlivem hospodářským, mediálním (MF Dnes, LN) a teď díky vám i politickým. Těšte se..

Redefinujme pojem radikální pravice

Střet radikální pravice s policií. Den romských obětí holocaustu v Maďarsku narušuje radikální pravice. Příznivci ultrapravice pochodovali městem.

S podobnými titulky a komentáři se setkáváme dnes a denně v televizi i tištěných médiích. Komu přijde divné, že by pravověrní příznivci von Hayeka nebo Rothbarda narušovali den obětí holocaustu, nemusí číst dál, protože chápe, o čem píšu.

Ono totiž autoři uvedených výroků vlastně nemají vůbec na mysli zastánce pravice, ale spíše fanoušky neonacismu. Jenže jsou to diletanti, jejichž všeobecný rozhled zřejmě nesahá dále než za turniket MF Dnes, případně je vůbec nezajímá, jak se věci doopravdy mají. Takže si to zopakujeme. Pravici definujeme především a nejvíce pojmem individuální svoboda. Typický je pro ni princip laissez-faire, touha po přirozeném běhu věcí s minimálními mocenskými zásahy, svobodný a volný trh bez regulací a dotací, nedotknutelnost vlastnického práva. Míra výše uvedeného se může lišit, ať už u jednotlivců nebo uskupení. Středobodem je však vždy individuální svoboda a zodpovědnost jednotlivce. V praxi se to projevuje tak, že pravičák preferuje malý stát s omezenou mocí, nízkými náklady a minimem přerozdělování veřejných prostředků, stát, který se mu montuje do života a peněženky co možná nejméně. Oproti tomu pro levici je nejvíce typický kolektivismus. Člověka vidí jako součást celku, jemuž se musí podřídit. Individualita je mnohem méně důležitá než sociální rovnost a veřejný prospěch. Volný trh je nebezpečím, které ty méně šťastné může uvrhnout do chudoby a zoufalství.  V praxi se to projevuje například tak, že  nějaká parta socialistů s cílem všeobecného blaha má pocit, že ví, co je nejlepší pro občany, pro ekonomiku, pro životní prostředí. Houfy sociálních inženýrů pak regulují, zakazují, přikazují a přerozdělují. V praxi to také znamená, že z vašeho úspěchu nebudete těžit především vy nebo ti, které si vyberete, ale zejména kolektiv, resp. jeho méně úspěšní, snaživí, vzdělaní etc. jednotlivci. Výsledkem levicového přístupu ve státě jsou vysoké daně, znárodňování, regulace hospodářství nebo alespoň některých odvětví a omezení svobody občanů.

A co s tím mají dělat zástupci médií, kteří identifikují nějaké účastníky pochodu jako příznivce NSDAP? Především by mohli začít rozluštěním této tajemné zkratky. Ti bystřejší, kteří už umějí s internetem nebo najdou cestu do archivu, si prostudují program Národně socialistické německé dělnické strany. Znárodnění podniků a rozdělení jejich zisků? Regulace ekonomiky? Silná role státu? Obecný zájem před zájmem jednotlivce? Ano, to všechno tam je.  „Překvapivě“ však chybí důraz na osobní svobodu a po laissez-faire není ani stopy. NSDAP byla totiž typicky levicovou stranou. Socialisté v hnědých košilích prostě nebyli pravičáci, stejně tak nejsou pravičáky ani jejich dnešní příznivci a jejich městy pochodující souvěrci.

Mimo jiné z toho vyplývá, že nacismus a komunismus nestojí v tradičním politickém spektru na opačných stranách. V podstatě si tyto dvě ideologie nekonkurují, sledují totiž stejný cíl, jen se v některých aspektech trochu liší (národ a rasa vs. dělnická třída). NSDAP a KSČ byly stejně socialistické strany. Dělnická strana sociální spravedlnosti (vidíte, zase ta sociální rovnost) patří do stejné party, ačkoliv nás média přesvědčují, že jde o stranu extrémní pravice. A stejně tak řecký Zlatý úsvit, který vysokoškolsky vzdělaná specialistka na evropskou politiku Zuzana Kleknarová neváhá zařadit zcela napravo.

Zbývá jen objasnit, co je vlastně krajní pravice a kdo je onen radikální pravičák? Přiznám se, že si nejsem zcela jistý, ale definici bych zřejmě směřoval k jakémusi pravicovému purismu. Co nejméně kompromisů, minimum státu, maximum svobody. Sám sebe bych označit krajním pravičákem dokázal. Svobodu a zodpovědnost považuji vedle pravdy za nejdůležitější součásti života. Vlastnické právo za absolutně nedotknutelné. Borise Šťastného za levičáka. Chci malý stát s velmi omezenou mocí směrem k občanům, volný trh s naprostým minimem regulací a překážek. Chtěl bych legalizovat drogy, všechny. Odmítám tzv. ochranu spotřebitele ze strany státu na úkor svobody podnikání, protože věřím, že zodpovědný jedinec a nebo soukromý sektor si s tím poradí lépe a levněji, Nevěřím, že jedinec pocházející z nuzných poměrů je touto determinací hendikepován natolik, aby se nemohl vypracovat k úspěchu a osobní spokojenosti. (Konec konců, mnoho kapitalistů se nenarodilo zrovna se zlatou lžící v puse, ale začínali od nuly. V době, kdy ještě v USA fungoval tzv. American dream bychom našli nepočítaně příkladů.)

Je to „dostatečně radikální“? Nebo je radikální pravice spíše synonymem pro minarchismus, či dokonce anarchokapitalismus? Zde je prostor pro debatu. V každém případě, abych se vrátil na začátek, není nic vzdálenějšího radikální pravici než médii proklamovaný neonacismus. Pamatujte prosím na to, až si příště pustíte televizi..

Sýrie – další na řadě..

Continue reading →

Ještě jednou k Edwardu Snowdenovi..

Osobnost Edwarda Snowdena se v poslední době stala předmětem mnoha krajních reakcí, ať už nenávistně fanatických, označujících jej za zrádce a zaprodance pekelných teroristů, nebo oslavně revolučních považujících třicetiletého Američana za novodobého Gándhího. Co se tedy vlastně stalo, co Snowden udělal, a kým tedy je?

Edward Snowden, bývalý zaměstnanec firmy Booz Allen Hamilton (společnosti pracující na zakázkách mj. pro CIA,  NSA a armádu),  poskytl londýnskému periodiku The Guardian tajné materiály dokazující masové sledování elektronické komunikace nejen amerických občanů. Pomohl tak mimo jiné veřejně odhalit existenci amerického vládního projektu PRISM, britského programu Tempora, skutečnosti, že je plošně sledována komunikace obyvatel velké části světa. Materiály dokonce vrhly stín podezření na společnosti jako Google, Microsoft, Apple, Facebook, AOL nebo Yahoo, že s americkou vládou spolupracují aktivně a dobrovolně. (Dále také telekomunikační společnosti AT&T, Verizon a Sprint, viz zde.)

Takže ve zkratce – americká vláda (ve spolupráci s britskou vládou) špehuje v ohromném rozsahu své vlastní i zahraniční občany. Nic, co napíšete na internetu, si nemusí přečíst jen adresát vašeho textu. Přenos a ukládání dat, videokonference, přihlášení se k účtu, to všechno s vámi sdílejí tajné služby. Ehm, vážně to někoho překvapuje? Nebo to, že nejsledovanější oblasti světa jsou třeba Írán, Pákistán a Egypt?

Snowdenova akce v podstatě jen potvrdila to, co si někteří mysleli, a někteří, vysmíváni jako příznivci konspiračních teorií, říkali nahlas již delší dobu. Mě osobně nejvíce zaujala jen role telekomunikačních společností a soukromých poskytovatelů internetových služeb. Jinak jsem zrovna úžasem neomdléval. Ale byl jsem rád. Byl jsem rád, že lidé mají nyní potvrzeno černé na bílém, že je státní moc velmi detailně sleduje, že jejich soukromí na internetu a po telefonu neexistuje a že se podle toho mohou zařídit. „A co teroristé, ti se podle toho také mají zařídit?“ ptají se s pohrdavým úšklebkem zavilí bojovníci proti teroru (většinou muslimskému, nikdy ne státnímu). No, skutečně si myslíte, že útok na americkou ambasádu se plánuje na Facebooku? Ano, propaganda tam je, návody k efektivnímu použití střelných zbraní taky, ale pochybuji, že by takový Omar Hammami svolával své soudruhy do zbraně přes ICQ. V každém případě si nemyslím, že by si „masoví vrazi“, ať už skuteční, domnělí nebo nastrčení, nějak výrazně polepšili.

Tím se dostáváme k tomu, co Snowden neudělal. Neodhalil identitu tajných agentů, umístění rezidentur nebo vojenských objektů, neprozradil akční plány tajných služeb ani informace o tom, do jakých akcí jsou zapojeni a na čem pracují. Bezprostředně neohrozil zdraví a životy. I proto považuji označení Edwarda Snowdena opovrženíhodným zrádcem za přehnané a neodpovídající realitě.

Stejně tak si nemyslím, že takto rozsáhlé zasahování do soukromí není důvodem k znepokojení jen proto, že se (prý) dosud neobjevily důkazy o jeho zneužití, jak píše pan Ondřej Neff. Vládní akce namířené proti občanům a občanským svobodám, byť jsou prezentovány s potenciálně dobrým úmyslem, by měly být vždy důvodem k obezřetnosti a znepokojení. Thomas Jefferson řekl, že strom svobody musí být čas od času osvěžen krví patriotů a tyranů. V tomto kontextu vidím Edwarda Snowdena spíše jako patriota.