Category Archives: Domácí

Potlesk pro zakazovače

Představte si situaci, že existují jen nekuřácké podniky, hospody a restaurace. A někteří lidé by rádi společně pod jednou střechou poseděli, popili a u toho kouřili cigarety i přesto, že vědí, jak moc tím škodí svému zdraví. A najde se někdo, kdo jejich poptávku uspokojí provozováním podniku, kde se smí kouřit. Dovolí tam vstup i lidem, kteří sice nekouří, ale na vlastní riziko ze svobodné vůle chtějí v takovém prostředí pobývat. Dokonce se najdou i lidé, kteří v takovém podniku chtějí pracovat. Ublíží tím onen podnikatel někomu? Jsou tím nějak ohroženi lidé, kteří nekouří a nechtějí být v zakouřeném prostředí. Logika říká, že ne – do takového podniku přece nepůjdou.

O nesmyslnosti tažení proti kuřáckým podnikům se toho napsalo již hodně. Všechny argumenty zastánců represe (od vyloženě hloupých až po ty sofistikovanější) byly opakovaně vyvráceny. Nekuřáckých restaurací je v současné době téměř polovina*, existují nekuřácké kluby, hospody, pivnice i vinárny. Zkrátka a dobře, za stávajícího stavu si každý může vybrat to své, trh funguje a nabídka adekvátně reaguje na poptávku. Přesto se zákonodárci rozhodli, že je nutno regulovat a od Nového roku budou mít lidé z prvního odstavce smůlu. Jak poptávající, tak nabízející.

Svoboda umírá – za bouřlivých ovací davu. Tenhle zákon totiž není jen o kouření. Je o zasahování do vlastnických práv občanů, do svobody podnikání. Je o další regulaci života lidí těmi, kteří si myslí, že neomylně vědí, co je pro ostatní nejlepší. Je to další pobídka k zahození zodpovědnosti výměnou za jistotu, „že se někdo postará“. Je to další trestání zločinu bez oběti, další krok postupujícího fabiánského socialismu.

Mnozí novému zákazu tleskají – ať už v naivní představě, že ubyde kuřáků, nebo proto, že se nechtějí obtežovat hledáním nekuřácké restaurace – a netuší, že tohle kladivo zakazovačů dříve nebo později nějak dopadne i na ně a jejich hříchy, záliby a kratochvíle. Co přijde dál – nezdravé jídlo, závadné filmy, čokoláda nebo třeba používání parfémů na veřejnosti? Tleskejte dál a dočkáte se.

——————————————————————————————

* Databáze největšího průvodce českými restauracemi restu.cz eviduje v ČR 44 % nekuřáckých restaurací z celkového počtu 25.000.

Reklamy

Zachráníme se před EET?

Kultu Andreje Babiše mírně teče do bot. Lidé začínají chápat, že s EET jaksi automaticky líp nebude, ministr Ťok prosazující vyvlastňování majetku je podezřelý z korupce, pražská primátorka se projevuje jako nekompetentní buran a média bez ostychu zveřejňují fakta o penězovodu, který si Andrej Babiš připravil ve formě dalších biopalivových dotací.

Babiš ztrácí nervy, křičí, a nechává chrlit jeden článek obhajující EET za druhým. Dokonce si na to najal PR experta za dva miliony z kapes daňových poplatníků. Obsah je pořád stejný, vágní a demagogický  – nepoctiví živnostníci a obrovské sumy, které se vyberou do státní kasy díky elektronické evidenci tržeb. Prý to není namířeno proti živnostníkům a řádně platícím podnikatelům. Prý to narovná podnikatelské prostředí eliminací nekalé konkurence. Prý jako v Chorvatsku.

Dokonce nám pan ministr sděluje, že se díky EET podnikatelům sníží administrativní zátěž, protože je budou úředníci muset méně kontrolovat. A lépe si posvítí na ty podezřelé. Aha, díky plošné úřední šikaně bude méně cílené úřední šikany. Kvůli efektivnějšímu postupu proti údajným nepoctivým živnostníkům, nahážeme klacky pod nohy všem. I přesto, že už teď máme obrovský úrednický aparát, který se daněmi zabývá, a lijeme do něj miliardy.

Ministra financí nezajímá, že Chorvatsko (a nejen to) je příklad hovořící spíše proti zavedení EET. Motá se ve svých výrocích, protiřečí si, útočí na Vietnamce, má zmatek i v tom, jak se počítá základ daně. S efektivnějším výběrem daní je neúspěšný, a místo aby šetřil na výdajích státu, dělá ze státní kasy stále děravější cedník, kterým tečou peníze nás všech do kanálu…pokud zrovna ne do jeho firem. Jeho Svatým grálem je megalomanský projekt za stovky milionů, jehož pozitivní dopad na rozpočet je minimálně nejistý. Bit bude opět občan – živnostníci s další zbytečnou zátěží i většina ostatních, protože na konci řetezce je vždy zákazník.

Andreji Babišovi však na občanech pravděpdobně pramálo záleží. Fungovat to prostě bude – za každou cenu. I kdyby se to ani trochu nevyplatilo. Aby od nás vybral ministr financí co nejvíce daní, je odhodlán utratit naše peníze do poslední koruny. Prostě mu to zaplatíme.

A nebo taky ne. Monstrprojekt se totiž podle IT odborníků rozhodně nestihne zavést k 1. lednu 2016, a pokud ho vůbec během příštího roku spustí, bude to nefunkční paskvil. ANO se postupně demaskuje jako další z účelových projektů k vysátí veřejných peněz a nezachrání to ani kult osobnosti jeho vůdce po boku s užitečnými idioty a zaplaceným komparsem. Voliči prozřou a dají svými hlasy šanci politikům, kteří upřednostňují občana před státem, odmítají nadbytečnou byrokracii a úřední šikanu. Politikům, kteří rozumí tomu, že čím jsou daně nižší, tím efektivnější je jejich výběr. A tím lépe se také podniká a žije.

Prostě bude líp!

Vážení spoluobčané, od příštího roku je oficiálně u nás líp! Vžijte se společně se soudruhy z vládní koalice do představy budoucích krásných časů, které nás čekají, a radujte se již teď.

Začínáme rokem 2016 – ve všech hospodách, restauracích a klubech je zakázáno kouřit. Nešťastní občané, kteří dosud nemohli kvůli vražednému dýmu navštěvovat jakýkoliv podnik, se houfně hrnou do restaurací a HDP začíná růst raketovým tempem. I ti méně majetní si mohou dovolit povyražení, protože nejlevnějším nápojem je povinně voda. Sekundární výhodou tohoto opatření je klesající počet alkoholiků a nemocných kuřáků, kteří mizí stejně závratným tempem jako gambleři všude, kde obce zakázaly hrací automaty. Podniky, které zkrachovaly, nikomu nechybějí, vesničani si dojedou do města a hospod bylo stejně moc, trh je nutno regulovat – říkal to největší žijící šefkuchař.

Produktivita roste, protože stát úspěšně bojuje s nezaměstnaností a dává lidem práci – úřednická místa přibývají po tisících, rozsáhlou agendu státu je totiž potřeba řádně řídit, kontrolovat a vymáhat. Všichni si váží zejména pracovníků finančních úřadů, protože na jejich bedrech je zodpovědnost zvyšování bohatství státu, to jest efektivní výběr daní. Ten funguje perfektně – daňové komando si posvítí na všechny korupčníky, podvodníky a živnostníky a kdo je podezřele bohatý, skončí u soudu, kde musí vysvětlit, jak přesně si tolik nakradl. Když to nezvládne, stát mu všechno zabaví a spravedlivě to rozdělí menšinám a potřebným. Elektronická evidence tržeb sice zatím nefunguje, nicméně systém hlášení podvodů se už teď docela ujal. Bdělí občané sledují, kdo si nevzal účtenku, čímž se pokusil okrást nás všechny, a urychleně případy hlásí na horkou linku příslušného úřadu. Skončila spousta soukromých podniků, které nebyly tak perspektivní, aby si zasloužily dotaci. Zbylé zaměstnance ochotně přijme některá z firem ministra financí, takže jsou všichni spokojení. Majitelé, kteří beztak lidi jen vykořisťovali, aby mohli žít v luxusu a stavět si vily, raději emigrovali někam, kde není sociální spravedlnost na tak vysoké úrovni.

Nápad ministra dopravy vylastňovat majetek v zájmu státu a veřejného blaha se docela ujal. Silniční síť sice neroste o moc rychleji, ale úředníkům aspoň vlastnické právo tolik nekomplikuje již tak náročnou práci. Zvažuje se dokonce aplikace tohoto postupu i v případě, že soukromé stavby či pozemky brání rozvoji firem ministrů a jejich přátel – ty totiž také slouží veřejnému zájmu, to každý musí uznat. Silnice konec konců už není potřeba tolik udržovat, nechutně drahá auta pirátů jsou vytlačena policejními kontrolami, radary a do většiny měst se smí jen na kole nebo pěšky. Ubývá tak i nehod, všichni chodci jsou totiž označeni barevnými štítky. Města přebudovaná ve spolupráci s uměleckými aktivisty vypadají daleko lépe a je v nich bez automobilů nejčistší vzduch na světě.

Státní dluh se příliš nezmenšil a ani to nevypadá, že by mohl, což ale nevadí, protože hospodařit na dluh je moderní, normální a funguje to. Kdyby bylo potřeba, ČNB a ECB se nějak domluví a vlastně úplně nejvíc nejlíp bude, až zavedeme euro. Peníze stát potřebuje na úřady, dotace, pobídky a takzvané investice – třeba propagaci českých ryb, brambor nebo cyklistiky. V zájmu všech občanů také vláda podporuje různá sdružení proti rasismu a nenávisti a toleranční aktivisté se již nemusejí bát, že by neměli co jíst, protože jim za jejich záslužnou činnost nikdo dobrovolně nezaplatí. Stejně tak umělci, filmaři a vůbec všichni, kteří se starají o naše obveselení, kulturní obohacení a povznesení, protože kultura je prostě víc než cokoliv jiného. To si podobně uvědomuje i vedení České televize, které snad konečně prosadí plošné poplatky. Jsou spravedlivé, protože i ten, kdo nemá přijímač, se všechno dřív nebo později dozví – pokud by nezaplatil, tak je vlastně něco jako internetový pirát – a veřejnoprávní informace jsou přece nejkvalitnější, nejobjektivnější a nejpotřebnější.

Ve státě je čím dál bezpečněji – ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvem pro lidská práva  se stará o to, aby kdejaký občan nemohl mít zbraně. K čemu by mu vlastně byly, když máme policii, která pomáhá a chrání a vždy je včas tam, kde ji potřebujeme. A nikdo si nestěžuje. K bezpečnosti přispívá i registr přestupků ve spojení s obecními posudky, na základě kterých je odhaleno potenciální závadné chování občanů třeba při nakupování nebo ve volném čase. Zavedení branné povinnosti, v rámci genderové vyváženosti naštěstí i pro ženy, zabrání tomu, aby se mládež flákala, a udělá z kluků i holek pravé muže, kteří dokážou poslouchat rozkazy a blbě nekecají. Zbývá ještě úspěšně dokončit válku proti drogám, ale to naši ministři taky zvládnou, i když to bude těžké a drahé, jde ale konec konců o budoucnost našich dětí.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, než bude absoltuně nejlíp. Kurz, který určili naši moudří vládci, je však správný, tím si musíme být jistí. Možná by bylo dobré vymyslet nějaký způsob, jak jim vyjdářit své díky. Co například pouliční průvod vděčných občanů s mávátky a transparenty – třeba někdy na jaře, kdy už je teplo – navrhuji prvního máje…

Zbavme se svého socialismu

10_img

V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficálně socialistická, což bylo minulý měsíc více či méně důstojně oslaveno. Máme zde nyní svobodu a demokracii a můžeme se svými životy nakládat, jak uznáme za vhodné.

Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.

Dalším z průvodních znaků socialistického uvažování je nenávist k bohatým, lépe řečeno všem, kteří jsou schopni vydělat větší množství peněz než průměrná populace. Na ně je pohlíženo skrz prsty, jakoby svou prosperitou ukusovali z koláče blahobytu ostatním. Kdokoliv si dovolí koupit luxusní automobil, stává se veřejným nepřítelem a nejspíše podvodníkem. Přičemž se zapomíná, že cesta k bohatství bývá mnohdy rizikem a většinou znamená nějakou investici – ať už čas nebo peníze – a v neposlední řadě dává práci řadě lidí. Zapomínáme, že i nákup toho auta dal práci lidem. I dům, který si bohatý člověk koupí, musí někdo postavit.  Když americká vláda v roce 1990 zavedla daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet, očekávala, že vybere více na daních. Opak byl pravdou – vybralo se méně, potenciální kupci rezignovali nebo si jachtu pořídili v zahraničí. Některé jachtařské firmy zkrachovaly a lidé přišli o práci. Ještě zrůdnější je aktuálně připravovaný zákon o prokazování původu majetku, který vytváří presumci viny a dělá ze všech občanů potenciální zločince. Nepoctivci si jako vždy najdou cestu, jak se mu vyhnout, pro ostatní to bude signál, že Česká republika je země, kde není dobré pobývat ani podnikat. Veřejnost však zákon podporuje, protože na mušce jsou bohatí. Pokud však budeme pokračovat tempem, který nastolila současná socialistická vláda, bude naše republika zemí úředníků, nezaměstnaných a zaměstnaných v Agrofertu.

V socialismu všichni prohrávají, nikdo nevyhrává. Chudí nezbohatnou, pokud bude stát dusit podnikatele, vybírat více daní a najímat více úředníků. Chudí zbohatnou, pokud se přestanou spoléhat na stát, aktivně zvýší svou hodnotu na trhu práce a soukromý sektor bude prosperovat. Chce-li stát efektivněji vybírat daně, ať je sníží a omezí své výdaje – ať zruší nepotřebné úřady, zjednoduší agendu a neplýtvá vybranými prostředky na nesmyslné akce jako Ryba domácí. Ať nechá soukromý sektor dýchat a prosperovat. Chce-li stát zodpovědné občany, ať je nechá více spoléhat se na sebe samotné místo na bobtnající svazky zákonů.

Přestaňme závidět bohatým a raději se inspirujme. Zaměřme se na vlastní dovednosti a jejich zlepšování místo volání po dalších regulacích. Přestaňme pobízet stát, ať nám zajistí pracovní místa a zlepší životní standard tím, že někomu jinému sebere plody jeho práce. Přestaňme věřit, že peníze kazí charakter, a spíše se soustřeďme na to, aby náš charakter byl lepší bez ohledu na výši konta. Začít může každý u sebe. Budoucnost každého jednotlivce je v jeho rukou, neodevdávejme ji dobrovolně státu s pocitem, že ten to nějak zařídí.

 

 

Jak se přednáší o Ukrajině..

V úterý 25. listopadu jsem se zúčastnil přednáškové akce O Ukrajině dnešních dnů s Petrou Procházkovou konající se na půdě Filosofické fakulty UHK ve spolupráci s královéhradeckým Integračním centrem pro cizince a místní Diecézní charitou. Beseda byla spolufinancována Evropskou unií, takže jsem byl zvědav, jaké informace předává akademická obec za peníze daňových poplatníků.

Učebna byla zcela zaplněna a na některé účastníky nezbylo místo. Petra Procházková, novinářka píšící pro Lidovky, na začátku upozornila, že jí sice platí ministr financí Babiš, ale že necítí žádný tlak týkající se jejího zaměření, tedy zahraničních událostí, a proto je s tím v pohodě. Dále uvedla, že byla za poslední rok na Ukrajině pětkrát, takže odmítá diskutovat s kýmkoliv, kdo tam nebyl, protože je tím pádem diletant, který problematice nerozumí. Čáru přes rozpočet jí však hned po několika úvodních větách udělala mladá dáma, která uvedla, že se na Ukrajině narodila, v posledním roce navštívila tuto zemi šestkrát, z toho dvakrát byla přímo na Majdanu a pořídila tam podrobnou fotodokumentaci. Reagovala zamítavě na tvrzení Procházkové o tom, že teze o rozdělení Ukrajiny na východ a západ s vzájemnou nevraživostí obou stran je jen mýtus. Paní Procházková na to neměla co říci a poněkud zněrvózněla, což vyvycholilo hysterickou reakcí, když jeden z posluchačů nesouhlasil s jejím výkladem konfliktu Ruska, resp. Jižní Osetie a Gruzie.

„Takhle to přece nejde!“ vykřikla a lomila rukama. To vyvolalo hlasitou reakci publika a já nezadržel smích.

„To vám připadá vtipné?“ obrátila novinářka svou pozornost na mě ve snaze vybruslit z prekérní stuace. Odpověděl jsem, že ano.  Připadá mi vtipné, když reaguje slovy „Takhle to nejde“, jakmile jí dojdou argumenty. A také, že mě zaujalo, jak je na ní vidět nervozita ve chvíli, kdy narazí na nesouhlas. U toho jsem předvedl její shrbený postoj a zkřížené ruce na prsou. Paní Procházková začala sáhodlouze vysvětlovat, že jí to samozřejmě problém nedělá, protože s lidmi s opačným názorem diskutuje dnes a denně a neustále čelí různým disputacím a nesmyslným argumentům, které nikdy nejsou založeny na realitě. Tím se elegantně vyhnula další diskusi o gruzínské otázce a přednáška chvíli pokračovala v klidu dále. Vyprávěla o tom, jak jsou Ukrajinci srdeční a pohostinní (což je pravda), s pomocí své kolegyně promítala fotografie z cesty po jejich zemi, chválila místní obyvatele až na ty z Mariupolu, kteří nebyli vždy tolik sdílní a neměli internet. Celkový obrázek, který zcestovalá novinářka podávala o východu Ukrajiny, vyzníval tak, že tento kus země je v podstatě zaostalý a bezcenný.

„Ty fabriky, co vidíte, se rozpadaly už před konfliktem,“ upozornila nás, „takhle přece nemohou žít normální lidé!“

Je pozoruhodné, jak si novinářka a humanitární pracovnice osobuje právo rozhodovat, co je a není normální, to jen tak na okraj. Donětsko pak přirovnala k Podněstří, kde se místní obyvatelé odmítají bavit s novináři a jsou nepřátelští k cizincům, protože se živí převážně šmelinou a pašováním zboží do sousedních států, za což může Rusko. Na toto reagovala odmítavě další dívka z Ukrajiny, která má v této oblasti příbuzné. Její český manžel se pak Procházkové zeptal, zda ví o humanitárním konvoji, který vyslalo do východní oblasti Rusko, a kolik takových konvojů vyslal Kyjev. Novinářku to vykolejilo jen na malou chvíli a odpověděla, že vlastně nikdo neví, co v tom konvoji bylo za náklad, a že Člověk v tísni nějakou pomoc zprostředkoval. Další zádrhel nastal, když paní Procházková zaútočila na ruská média, jejich nestrannost a cenzuru. S tím by se dalo jistě souhlasit, pokud by jedním dechem novinářka nedodala, že ukrajinská média jsou až na malé škraloupy nestranná a svobodná, což jí bylo prvně oponující dámou opět vyvráceno i s uvedením konkrétních příkladů z poslední doby. Procházková se raději nepřela, jen dodala, že za eskalaci konfliktu může ruský První kanál, když zfalšoval ukrajinské prohlášení o jazykovém zákonu. Jednoznačná vina za občanskou válku tedy padá na bedra Ruska.

Pokračovalo promítání fotografií, na kterých chtěla novinářka demonstrovat, že na východě Ukrajiny jsou přítomni ruští vojáci. Jediné, co přihlížející viděli, byly tři fotky s ozbrojenci ve vojenských mundúrech u tanku a jedna se čtyřmi hlavami v beranicích. Žádné insignie ani jiné známky toho, že by šlo o pravidelnou ruskou armádu. Vratkosti svého tvrzení si byla zřejmě vědoma i paní Procházková, protože po nesouhlasných projevech a výsměchu části sálu už tuto myšlenku dále neprotlačovala. Nicméně je přesvědčena, že Rusové tam jsou a dodávají rebelům těžkou vojenskou techniku. Stejně jako NATO se svou špičkovou technikou, která je schopna přečíst vaši SPZ z oběžné dráhy, ani Procházková však nedodala žádný důkaz. Jen se snažila obecenstvu podsunout, že ti chlapci jsou určitě Rusové, a něco v tom smyslu, že Ukrajince od Rusa rozezná podle tvaru obličeje.

Po hodině a půl se mi zdálo, že se stále nedostává na to důležité – na původ celé ukrajinské situace, majdanské události. Zeptal jsem se tedy paní Procházkové, zda ona osobně souhlasí s násilným převratem a svržením legitimního prezidenta za významného přispění nacistických bojůvek, které zapalovaly město. Z její odpovědi jsem pochopil, že souhlasí, nicméně prý pochybuje o výrazné roli Pravého sektoru, ten prý v Kyjevě téměř nebyl a není vidět, nemluvě o Stěpanu Banderovi. Na to reagovala opět ona mladá dáma a současně ukazovala obecenstvu fotky, které pořídila v přímo na Majdanu. Symboly Pravého sektoru byl plný.

kyjev„Vy jste si něvšimla těch hákových křížů a dalších nacistických symbolů, když jste byla v Kyjevě?“ ptala se slečna, která tam podle všeho byla v tu samou dobu, a novinářka odpověděla, že nevšimla. Ve stejnou chvíli jsem jednu z fotek s hákovým křížem popadl a ukázal celému sálu. Ten začal šumět a debata se trochu roztříštila do více stran, takže nejsem plně schopen interpretovat situaci. Pamatuji si však, že na druhou část mé otázky – co říká  na vyjádření Victorie Nuland, že USA sponzorovaly Majdan pěti miliardami dolarů – odpověděla paní Procházková tak, že o tom nic neví, a co prý by s těmi pěnězi dělali. Na to ji bylo z publika  vysvětleno – znovu mladou dámou, která na Majdanu byla osobně – že někteří demonstranti vypověděli, jak dostávají za účast na protestech peníze. Důchody na Ukrajině se tehdy pohna_ukrybovaly mezi 800 – 1200 hřivnami, což šlo „vydělat“ na Majdanu za tři dny. Novinářka reagovala tím, že USA konec konců sponzorují různé skupiny po celém světě, což je dobře, protože za Chartu 77 je dodnes vděčná. Pak si pro dotazy vybírala pro jistotu už jen „nezávadné“ diskutéry, jen jednou střelila vedle, když chtěl jakýsi pán srovnat případy Krymu a Kosova. Na Krymu nebyla, protože ji tam nepustili, a o Kosovu prý nic moc neví, takže se k němu nebude vyjadřovat. Můj rychlý dotaz, jak hrála v kauze odtržení Kosova následně postavená americká základna, odbyla s tím, že když dva dělají totéž, není to to samé, a zakončila prohlášením, že jí vždy bude milejší americké bombardování Afghanistánu než ruské v Čečně. (Mimo jiné proto, že US Army je precizněší než ti zastaralí ruští řezníci.) Toto zadeklamovala dvakrát. Potom jsem buď omdlel nebo byl konec…

IMG-20141129-WA0003

Vlčí dráp, „Chlopci z Banderštatu“ a Sláva Ukrajině!

Paní Procházková dokáže zaujmout publikum. Je emotivní a pro své vyprávění zapálená. Umí být působivá. A také pěkně manipulativní. Vybere pouze to, co se hodí do jejího vidění situace. To, co se nehodí, vynechá nebo nepovažuje za důležité. Když je zahnána do úzkých, elegantně vybruslí a po oslím můstku přejde k jinému tématu, o kterém vypráví dost dlouho, aby se na to původní zapomnělo. Evidentně na své přednášce neočekávala žádný odpor a opozice z publika ji zaskočila. Dokázala se však po prvotním vykolejení a hysterické reakci skvěle přizpůsobit nové situaci.

V úvodu, když mluvila o diletantech, se kterými se nedá diskutovat, zmiňovala křivdu, ve které hrál roli Alexandr Barabanov pozvaný do studia Českého rozhlasu, zatímco ona musela být jen na telefonu, což ji značně znevýhodňovalo v debatě. Ve skutečnosti, jak jsem zjistil, paní Procházková do studia pozvána byla, ovšem odmítla, protože to bylo 21. října 2014, den po jejích narozeninách. Krásná ukázka manipulace, kdy se publikum dozví, že ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou nefér hrající lháři jako onen „Rus, kterého platí kdo ví kdo.“ Ve skutečnosti je Barabanov narozen v Kyjevě a je to podnikatel, takže se platí sám..narozdíl od novinářky placené firmou ministra financí s podporou Evropské unie.

IMG-20141129-WA0011

MOBILIZACE. Pravému sektoru volejte na uvedené kontakty.

Petra Procházková má na ukrajinské události jasný a pevný názor. Dalo by se říci, že neměnný, protože cokoliv, co do něj nepasuje, prostě vytěsní a ignoruje. Prastará nevraživost západu a východu země je tedy podle ní mýtus, východ je zaostalá oblast (která však donedávna celou Ukrajinu slušně živila), Majdan byl něco jako Sametová revoluce a zapojení neonacistů v podstatě nestojí za řeč. (I přesto, že jsou v parlamentu a vedoucích funkcích.) A největším problémem je Rusko. Dokonce takovým, že stojí za to vidět věci černobíle a takto je prezentovat veřejnosti.

Vystoupení paní Procházkové ve mně zanechalo dojem, že její nenávist k Rusku je silnější, než snaha pátrat po skutečných příčinách problému. Potvrdilo se mi, že někteří novináři vůbec nechtějí být objektivní a odhalovat pravdu. Chtějí šířit svou verzi vidění světa a selektivně filtrují informace. Petra Procházková k tomu dostává navíc prostor na akademické půdě bez přítomnosti názorových oponentů. Pokud se ovšem nenajdou v publiku..

 

IMG-20141129-WA0001

Kyjev na sklonku července 2014 – po Banderovi prý ani památky..

 

 

 

Hysterie kolem Zemana

Na Národní třídě se mělo 17. listopadu 2014 oslavovat 25 let, které uplynuly od pádu komunismu v naší zemi. Místo toho ji několik tisíc občanů s červenými kartičkami, transparenty a tibetskými vlajkami využilo k protestu proti Miloši Zemanovi, který by měl podle zúčastněných odstoupit. „Oslava demokracie“ pak vyvrcholila na Albertově házením vajec po presidentovi. Nemám nic proti demonstracím a protestům, mám toho hodně proti Zemanovi. Přesto s tím, co se dělo, nemohu sympatizovat a souhlasit.

Zeman především žádné zásadní nebezpečí nepředstavuje, ať už by byl sebehorším presidentem, protože vnitřní i zahraniční politika země je řízena vládou. Zeman ji z funkce presidenta může ovlivnit, ale ne provádět. Pokud se někomu nelíbí dění v České republice nebo její zahraniční politika, je president ten poslední, na koho svou zlost ventilovat. V tomto případě šlo ale spíše o averzi týkající se přímo Zemanovy osoby. Faktem však zůstává, že president byl legitimně demokraticky zvolen. Regulérnost voleb nebyla zpochybněna, a tak jeho odpůrci musejí prostě počkat na další volby. Tak to v demokracii chodí, což by si měli uvědomit hlavně ti, kteří jí mají plná ústa. Vyzývat ke svržení či odstoupení presidenta je nesmysl. To by si měl uvědomit i spoluorganizátor akce Přikryl, když tvrdí, že mandát presidenta neopravňuje, aby si dělal, co chce. Nedělá si, co chce. Dělá to, co mu umožňuje ústava.

kun9

Protest proti vulgaritě?

Zeman je špatný, protože v Hovorech z Lán použil sprostá slova. Je smutné, že zrovna tohle dokáže vyburcovat masy k demonstracím, zatímco když spolu s eurounijním protektorem Barrosem, bývalým předsedou Portugalské komunistické strany pracujících, věšel na Hrad modrý hadr s hvězdami, protestovalo nás tam pár set. A co se dělo v ulicích, když se Zeman vyslovil pro přijetí Eura, ačkoliv před volbami tvrdil opak? Vůbec nic. Přitom vstup do eurozóny by pro naši ekonomiku byl přímo katastrofální. Bulvárnost prostě zajímá lidi více než zásadní témata. Stejné je to i s Čínou. Kolik z protestujících s červenou kartičkou doopravdy ví něco o Číně a historii Tibetu? Něco víc, než co zaslechli od Kocába s Bursíkem v televizi?  Vypadá to, že lidská práva, pojem, který je dnes spíše módní než obsahově vypovídající, v zemi vzdálené tisíce kilometrů jsou důležitější než občanská práva našich blízkých, sousedů, spoluobčanů. Kdykoliv totiž v posledním roce vláda zasadila úder svobodě občanů České republiky, nic zvláštního se nedělo. Protestuje se proti Číně, protože je komunistická, proti Putinovi, protože se prý chová jako diktátor, oslavuje se pád socialismu, zatímco v přímém přenosu nám zde současná vláda vytváří socialismus nový. Babiš slíbil, že to zařídí, a přesvědčil lid, že veškeré zlo je v daňových únicích. A tak dochází ke křížovému tažení na živnostníky a podnikatele. Posilují se pravomoci policie, roste úřednický aparát, který platíme ze svých daní, a vlastnictví majetku opět začíná být považováno za zločin. Lidé však raději vezmou tibetskou vlajku a jdou nadávat Zemanovi.

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

Mimo jiné proto, že je málo protiruský..nebo hodně proruský. Zkrátka nejede na stejné vlně jako většina našich politiků a médií. Rusofobie a nenávist k Putinovi je teď totiž v kurzu. Správný občan odsuzuje Putina a fandí Kyjevu, nic mezitím neexistuje. Na Národní se objevily ukrajinské vlajky, stejně tak jsou k vidění i na dalších protizemanovských akcích. Proč? Má snad být zdevastovaná Ukrajina naším vzorem? Země, kde došlo k násilnému převratu s přispěním nacistických band, kde vládnou takřka stejní oligarchové, kteří zemi rozkrádali i předtím, kde je nyní tvrdá cenzura sdělovacích prostředků a vláda nechává bombardovat vlastní občany. Výsledkem hořícího Majdanu jsou mimo jiné tisíce mrtvých Ukrajinců, milion utečenců a humanitární krize. Skutečně je toto příklad hodný následování? Je kritika Ruska dostatečným ospravedlněním obdivu k zemi, jejíž president si přeje totální válku? A jak tuto krizi vyřeší Zemanovo odstoupení? A proč nikdo neprotestoval minulý rok, když ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podepisoval memorandum o porozumění v Saudské Arábii, jednom z nebrutálnějších režimů Blízkého východu, kde se sekají ruce a hlavy, homosexuálové jsou vězněni a demokracie je zakázané slovo?

Co vlastně chtějí ti protizemanovští demonstranti? Zbaví se třeba nenáviděného presidenta a co potom? Budou spokojenější, protože odkaz Václava Havla, vágní klišé, které nás provází na každém kroku, již bez Zemana nebude mít překážku? Budeme se mít v České republice lépe, když odejde osoba s minimálními exekutivními pravomocemi? Budou lidé  zodpovědnější, ohleduplnější a budou si více vážit jeden druhého? Přál bych si to, ale pochybuji. Zeman totiž nerozděluje společnost, protože Zeman ji netvoří, stejně jako ji netvořil Havel ani nikdo jiný. Společnost je tvořena jednotlivci, je odrazem lidí, kteří v ní žijí a ovlivňují se navzájem svým jednáním. Je příliš krátkozraké svalovat vinu za rozdělení společnosti na jednoho presidenta a smutně trapné nekriticky adorovat odkaz druhého s představou, že to společnost zlepší. Společnost jsme my, občané, lidé. Na Národní a v Albertově jsem viděl pouze fanatický dav. Dav bez respektu k  výsledku demokratických voleb, zkratkovitě přemýšlející a schovávající svou frustraci za portrét Václava Havla a urážlivé transparenty. A jak pravil klasik, v davu se moudrosti nenaučíš.

 

——–

Fotografie v článku jsou převzaty z iDnes.cz

Znásilnění lingvistiky (Milanem Petrákem)

Server prvnizpravy.cz informoval o výsledcích analýzy komunikace politických stran společnosti Bisnode. Studie by měla vypovídat o míře iracionality v textech jednotlivých stran a je založena na „unikátní metodice analýzy skupinové iracionality“ Milana Petráka. Problém je ve skutečnosti, že tato metodika kulhá na obě nohy.

Textová analýza je v pořádku a každý student lingvistiky ví, že její výsledky nejsou dobré ani špatné. Záleží na interpretaci a účelu. Pokud budeme hodnotit například pohádku pro děti a analýza ukáže většinový výskyt slov jako smrt, zranění a tragédie, zřejmě takový text nebudeme číst dětem před spaním. Naopak pokud se v článku pro manažery objevují nejčastěji výrazy cíle, zaměření nebo casflow, zřejmě se jedná o text, který je určen správné cílové skupině. Stále to však nijak nevypovídá o jeho kvalitě, pravdivosti nebo užitku.

V metodice Milana Petráka je problém již v samotném východisku. Autor sesbíral tisíce slov a v lexikální rovině je seřadil do kategorií určující jejich sémantickou definici. Tato definice je však největší kámen úrazu. Kategorie výroba nepřítele, agresivita obsahuje slova, která sem výrazově více méně zapadají (brutální, podvodník, zhoubný), ale také slova diskutabilní (lobby, primitivní, skandál) a významově neutrální (slepý, podivný, móda). Z jiné kategorie vyplývá, že autor považuje za iluzorní a kýčovitá slova jako svoboda, pravda, suverenita či zdraví. Dogmatismus je podle něj typický pro strany používající výrazy normální, přirozený nebo toužit, zatímco slova problematický, nesprávný a zjevný tento dogmatismus zmírňují. Také vám to nedává smysl?

I kdybychom pominuli výše uvedené scestné východisko a přijali jej jako základ solidní vědecké práce, výsledkem by byl stále jen lexikální rozbor, který nijakým způsobem nevypovídá o významu textů a myšlenkách v nich obsažených. Ne tak o racionalitě nebo její absenci.

Politika je souboj idejí a principů, alespoň by tedy měla být. Jde o princip plurality dobra, kdy každá strana definuje dle své filosofie, co považuje za dobré a špatné. Volič si pak vybírá, které dá přednost podle svého přesvědčení a názoru. Filosofii a myšlenku je vždy nutno popsat slovy. A ačkoliv slova mohou působit podprahově a jsou často v určitém smyslu sama o sobě do jisté míry vypovídající, jádro výpovědi spočívá v kontextu, ze kterého vyplývá význam textu a sdělení. Tento význam oslovuje voliče, který se sám o svobodné vůli rozhoduje, zda princip strany odpovídá jeho pojetí dobra, či nikoliv. Samozvaní arbitři přinášející v roli vědecké autority absolutní významy dobrých a zlých slov se hodí spíše do Orwellova románu 1984 než do demokratické soutěže myšlenek.

Konspirace ministra Chovance

„Pro nás není normální, aby na každé už dneska venkovské diskotéce byla volně k dispozici droga, aby ji mohly mít i naše děti. My jsme se rozhodli ten boj vyhrát, bude to velmi dlouhá cesta, bude velmi drahá, ale je nutné ten boj svést a být úspěšní.“

Milan Chovanec, ministr vnitra a poslanec za ČSSD

S první polovinou prohlášení ministra Chovance se dá s jistou nadsázkou a humorem souhlasit – drogy by skutečně neměly být k dispozici volně, ale za peníze. Tak jako každé jiné zboží. (Na druhou stranu je samozřejmě věcí každého výrobce, kolik si bude za svůj produkt účtovat.) O tohle zřejmě však panu poslanci nejde, protože už v další větě ohlašuje boj. Dlouhý, drahý a prý nutný. Toto sdělení, stylisticky na úrovni retardovaného papouška, je však velmi cenné, zejména pro voliče ČSSD. Prozrazuje totiž několik variant nekompetentnosti tohoto voleného zástupce lidu.

Varinta první je ta, že Wikipedie lže a pan Chovanec právě vylezl odněkud z jeskyně nebo ústavu, kde žil zcela izolován od vnějšího světa a předevčírem se dozvěděl, že existují drogy. A tak se rozhodl vyzkoušet něco, co bez úspěchu praktikují vlády a politici po celém světe jíž více než sto let. Pane ministře, prozradím Vám tajemství: Nefunguje to a účinek je spíše opačný, nedostavují se ani dílčí výsledky, o nějakém výraznějším úspěchu nemluvě. Až se trochu seznámíte s realitou společnosti a života, jistě si pro to najdete podklady. Pro začátek doporučuji historii alkoholové prohibice v USA. Tam, kde je poptávka, vždy existuje nabídka, ať už je riziko jakékoliv. A lidé se vždycky chtěli sjíždět, tedy měnit svůj stav mysli, existují pro to vědecké důkazy i empirická zkušenost. Může za to dopamin a serotonin, naše hormony štěstí. Někdo kvůli nim chodí do posilovny nebo do kina, někdo leze po skalách, skládá hudbu, hraje World of Warcraft, souloží, zpívá, běhá, pije alkohol nebo polyká o víkendu extázi. Nic s tím neuděláte, pokud nenastolíte absolutní totalitu, ve které budete řídit každý krok každého člověka. Četl jste Brave New World a 1984?

Druhou variantou je teorie, že prozíravý Chovanec se napojil na některou z drogových mafií a chce jí tímto zvýšit profit. Když se totiž zeptáte kteréhokoliv dealera na největší noční můru týkající se jeho výdělečné činnosti, řekne vám, že je to legalizace drog. S represí a rizikem v drogovém byznysu totiž rostou i ceny, a tedy zisk zainteresovaných. Pokud by se proti drogám nebojovalo, spousta prodejců a výrobců by ztratila zájem, protože by se jim to jednoduše nevyplatilo. Oni válku proti drogám potřebují, přináší jim moře peněz.

Třetí možnost je zřejmě nejděsivější – ministr vnitra chce občany prostě zruinovat. Nebylo by to nic překvapivého, protože přesně tohle socialisté dělají. Nejen, že se snaží připravit o peníze bohaté, úspěšné a prosperující, ale svou politikou ruinují především ty méně majetné, kteří si to bohužel velmi často neuvědomují. A tak se stávají čím dál méně soběstačnými a více závislými na státu, který jim zdánlivě vlídnou socialistickou rukou hodí pár drobků ze stolu. Je to pohodlné a vychytralé – proč dávat člověku prut, aby si mohl nachytat tolik ryb, kolik jen chce a zvládne, když mu můžete dát jednu rybu týdně výměnou za bezmeznou poslušnost a podporu. Sytý a nezávislý člověk je svobodný a vládě toužící po stále větší moci nepohodlný, dokonce nebezpečný. Proto tihle Chovanci touží po občanech chudých a prosících o jistoty a sociální dávky. Proto chtějí, aby jim pracovní místa vytvářel stát. Protože co stát dal, může i sebrat, nebude-li občan poslušný. Pan Chovanec si zřejmě spočítal, jak nesmírně je válka proti drogám nákladná a vzhledem k její nekonečnosti spoléhá na ožebračení daňových poplatníků do poslední koruny. Hladový a zoufalý lid pak třeba na drogy ani nepomyslí, ale rozhodně bude vděčný za minimální mzdu ve státem dotované krachující fabrice.chovanec

Ať už je skutečnosti nejblíže kterákoliv varianta, děkuji ministru Chovancovi za to, jak upřímně prozradil, že hodlá aktivně škodit nejen voličům ČSSD, ale i zbytku občanů České republiky. Všem rovným dílem – tak, jak to socialisté mají rádi.

(Zmínku o dětech snad ani netřeba komentovat. Lacinější by bylo už jen napsat, že kdykoliv si někdo zapálí jointa, zemře v bolestech jedno roztomilé koťátko.)

Křičet je v pořádku (kauza lihovary)

Je to tak obvyklé. Stát způsobí nějaký problém, aby jej pak řešil s šikovností slona v porcelánu a při tom jen tak mimochodem naložil na bedra soukromému sektoru další závaží. Nejinak tomu je v případě lihovarnictví, kde nesmyslně vysoké zdanění vytvořilo lákavou možnost vydělat si v prostředí černého trhu. Metanolová aféra, která vyhubila cca 0,005 promile obyvatelstva ČR, se pak stala skvělou příležitostí nejen pro exhibování sociálního inženýra Hegera, který vždy přesně ví, co je pro občany nejlepší, ale také příležitostí k dalšímu bezzubému vytloukání klínu klínem. Zákon o povinném značení lihu obsahuje mimo jiné paragraf nařizující složit osobě povinné značit líh kauci ve výši půl milionu, resp. pěti milionů. Ano, skutečně skvělý nápad, jak usnadnit rozhodnutí, zda se věnovat stáčení lihu poctivě nebo nelegálně. Paragraf 22 pak nařizuje prošpikovat provozovnu i sklady lihovaru „kamerovým systémem, který umožňuje správci daně sledovat dálkovým a nepřetržitým přístupem, že osoba povinná značit líh stáčí nebo značí líh v souladu s právními předpisy…“ Úředník Celní správy ČR Ing. Hojka tedy vytvořil dokument vysvětlující, jak takový kamerový systém má vypadat. Dokument, po jehož přečtení není, jasné, zda se mají hlídat stáčírny lihu, a ne třeba korunovační klenoty.

Není divu, že majitel malého rodinného lihovaru Martin Žufánek reagoval tímto článkem, který se však stal trnem v oku pro redaktora Hospodářských novin Jana Kleslu. Ten neváhal, chopil se pera a vynadal Žufánkovi, že je hysterický a dělá si bezplatnou reklamu. Netuším sice, co by na takovéto reklamě mělo být špatné, nicméně že nejde o pouhé PR je zcela evidentní. Pozoruhodný je třetí odstavec, který je jakýmsi prologem k autorově pointě spočívající v tom, že se vlastně nic neděje a psát o tom je zbytečné.  Redaktor se sugestivně ptá, zda „je skutečně celý nápad na kontrolu lihovarů úplně pitomý,…,  když státu v odvětví utíkají na daních miliardy“, čímž pozrazuje své nepochopení celé situace ve skutečných rozměrech. Ano, je to pitomý nápad. Stát výše uvedenými paragrafy poškodí především poctivé podnikatele, stíží provozování jejich živnosti, v horším případě donutí podnik k ukončení činnosti. A pracovní úřady se mohou těšit na další nezaměstnané. Na druhou stranu černý trh si cestu najde vždy a všude tam, kde jsou státní regulace a daňová zátěž dostatečně financně motivující k nelegálním aktivitám.  Žufánkova reakce byla naprosto přirozená a adekvátní.  Nic na tom nemění ani Kleslovo zjištění, že onen dokument je jen návrhem řešení a nepovažuje se za závaznou normu. Podle pana redaktora by bylo nejlepší mlčet, případně se poníženě přeptat úředníka, jestli musí být až takhle přísný. Sklapnout podpatky a poslušně napsat e-mail. Přinejhoším podat žalobu na úřad a čekat, jak rozhodne soud. (V mezičase samozřejmě být v nejistotě, co se týče např. investic, pracovních smluv zaměstnanců apod.) Hlavně nepsat hysterické články a rozhodně nepoužívat slova jako idiot nebo hovno. Bravo, pane Kleslo, přesně takové novináře státní aparát potřebuje.

(Kromě M. Žufánka se rozčiloval mimo jiné ještě pan Pastorek z Beskydské likérky, napište mu, pane redaktore, a trochu jej vychovejte. Takhle by to přece nešlo.)

Ano, bránit se dostupnými prostředky, které dává občanům náš právní řád, je samozřejmě v pořádku. Je ovšem také v pořádku, ne-li žádoucí, se bránit všemi dostupnými legálními prostředky. K nim patří i článek na blogu nebo šíření informací sociálními sítěmi. Komunita uživatelů už si sama přebere, co je závažné téma hodné pozornosti a co pouhá reklama nebo zbytečný povyk. Samozvané arbitry vytínající výchovné políčky poctivým podnikatelům za nepřiměřené reakce k tomu nepotřebuje.

Glosa: Řezničina mezi řádky

Anketu Český Slavík nesleduji, protože mi česká mainstreamová hudební scéna přijde nudná, sterilní a nezajímavá. Případ „Řezník“ však mou pozornost upoutal a o nezajímavou záležitost rozhodně nejde. Pořadatelé Slavíka se lekli, že by mohl kategorii Hvězda internetu vyhrát a v přímém přenosu se objevit démonický neznaboh v masce, a tak jej potají vyřadili. Celkem jejich obavy chápu, ačkoliv řešení, které zvolili, rozhodně nepovažuji za férové. Ale jde koneckonců o akci soukromého subjektu, takže ať si pořadatelé dělají s pravidly, co uznají za vhodné. Reakce na takový postup je pak v rukou zákazníka – umělce, účastníka akce či televizního diváka. A reakce jsou na této záležitosti to nejzajímavější.

Něteří zpěváci reagovali bojkotem Slavíka, odsudkem pořadatelů, a dokonce vracením již udělených ocenění. Vesměs jde o prohlášení typu „ať už Řezník rapuje o čemkoliv, tohle je cenzura, jděte tedy k šípku“. Znepokojivé jsou ty ostatní reakce. Ty, které Slavíka nechávají Slavíkem a cílí na samotnou rapperovu tvorbu. Ty, ve kterých mezi řádky vyplývá, že to, co se autorům nelíbí, mělo by se zakázat. Prohlášení zástupců různých neziskovek a uskupení, kteří si zřejmě myslí, že jejich (mnohdy prospěšná) činnost jim dává právo určovat, co je správné a nesprávné, škodlivé či nebezpečné, aniž by to mělo hlubší podklad než jen jejich subjektivní dojem. Bilý kruh bezpečí tvrdí, že „“Šíření takové tvorby má vliv na postoje části společnosti, na posun jejich tolerance k násilí, na posilování legitimity týrání a snižování lidské důstojnosti obětí násilí.“ Zajímalo by mě, jak na to přišli. Obzvlášť, když souvislost mezi uměleckou tvorbou (ale i počítačovými hrami) a reálným násilím nikdy nebyla prokázána. Naopak existuje studie tvrdící, že sledování násilného obsahu pomáhá frustrovaným jedincům svá traumata mírnit a násilí v reálném světě se pak nedopouštět. Ředitelka centra pro týrané ženy Rosa, Marie Vavroňová neváhá jít ještě dál a požaduje stažení Řezníkovy tvorby z internetu a dalších médií. Nevím, jak přesnou má paní ředitelka představu o internetu, ale když bude v tom odstraňování nevhodného obsahu, neměla by zapomenout i na Tarantina, Rodrigueze, všechny deathmetalové kapely a pro jistotu i Hitchcocka. (Mimochodem, zvedá se pravidelně počet vražd ve světě po uvedení nového Tarantinova filmu do kin? Podle vývodů výše uvedených sdružení by měl.) Zřejmě by se na to měla zřídit speciální komise, která by za peníze daňových poplatníků zkoumala veškerou uměleckou činnost a tu nevhodnou zakazovala a znepřístupnila. Moment, nebylo to tu už někdy..?

Tito zakazovači mají něco společného. Například žijí v naivní představě, že když se něco zakáže (lépe řečeno, když to zakáže státní moc), přestane to existovat.  Což je tak zřejmý nesmysl, že je škoda na něj plýtvat slovy. Evidentní je také jejich pokřivené vnímání lidské zodpovědnosti – občan je idiot bez rozlišovací schopnosti, takže mu stát musí přesně vymezit, co je a není v pořádku. Rodiče jsou neschopní, a výchovu dětí ať tedy nahradí cenzura.

Naprosto chápu, že se někomu Řezníkův rap nelíbí. Jeho texty jsou vulgární, beaty příliš tvrdé, záběry v klipech plné násilí a agrese. Mám ale jednoduché řešení – neposlouchejte to a nedívejte se. Pokud nechcete, aby to sledovaly vaše děti, věnujte se jim. Můžete se i vymezit a kritizovat.  Můžete psát články a komentáře (pokud možno kvalitnější než ten od Mirky Spáčilové) nebo zorganizovat setkání fanoušků korektního umění, kde budete návštěvníky od poslechu Řezníka odrazovat.  Dělejte, co chcete, dokud nebudete omezovat ostatní a schovávat se za státní represi.

Řezník nepředstavuje pro společnost nebezpečí. Stejně jako jej nepředstavovali Sex Pistols, Plastic People of the Universe nebo Kubrickovy filmy. Skutečnou hrozbou jsou lidé, z jejichž slov mezi řádky ční totalita skrytá pod rouškou starosti o blaho ostatních.