Redefinujme pojem radikální pravice

Střet radikální pravice s policií. Den romských obětí holocaustu v Maďarsku narušuje radikální pravice. Příznivci ultrapravice pochodovali městem.

S podobnými titulky a komentáři se setkáváme dnes a denně v televizi i tištěných médiích. Komu přijde divné, že by pravověrní příznivci von Hayeka nebo Rothbarda narušovali den obětí holocaustu, nemusí číst dál, protože chápe, o čem píšu.

Ono totiž autoři uvedených výroků vlastně nemají vůbec na mysli zastánce pravice, ale spíše fanoušky neonacismu. Jenže jsou to diletanti, jejichž všeobecný rozhled zřejmě nesahá dále než za turniket MF Dnes, případně je vůbec nezajímá, jak se věci doopravdy mají. Takže si to zopakujeme. Pravici definujeme především a nejvíce pojmem individuální svoboda. Typický je pro ni princip laissez-faire, touha po přirozeném běhu věcí s minimálními mocenskými zásahy, svobodný a volný trh bez regulací a dotací, nedotknutelnost vlastnického práva. Míra výše uvedeného se může lišit, ať už u jednotlivců nebo uskupení. Středobodem je však vždy individuální svoboda a zodpovědnost jednotlivce. V praxi se to projevuje tak, že pravičák preferuje malý stát s omezenou mocí, nízkými náklady a minimem přerozdělování veřejných prostředků, stát, který se mu montuje do života a peněženky co možná nejméně. Oproti tomu pro levici je nejvíce typický kolektivismus. Člověka vidí jako součást celku, jemuž se musí podřídit. Individualita je mnohem méně důležitá než sociální rovnost a veřejný prospěch. Volný trh je nebezpečím, které ty méně šťastné může uvrhnout do chudoby a zoufalství.  V praxi se to projevuje například tak, že  nějaká parta socialistů s cílem všeobecného blaha má pocit, že ví, co je nejlepší pro občany, pro ekonomiku, pro životní prostředí. Houfy sociálních inženýrů pak regulují, zakazují, přikazují a přerozdělují. V praxi to také znamená, že z vašeho úspěchu nebudete těžit především vy nebo ti, které si vyberete, ale zejména kolektiv, resp. jeho méně úspěšní, snaživí, vzdělaní etc. jednotlivci. Výsledkem levicového přístupu ve státě jsou vysoké daně, znárodňování, regulace hospodářství nebo alespoň některých odvětví a omezení svobody občanů.

A co s tím mají dělat zástupci médií, kteří identifikují nějaké účastníky pochodu jako příznivce NSDAP? Především by mohli začít rozluštěním této tajemné zkratky. Ti bystřejší, kteří už umějí s internetem nebo najdou cestu do archivu, si prostudují program Národně socialistické německé dělnické strany. Znárodnění podniků a rozdělení jejich zisků? Regulace ekonomiky? Silná role státu? Obecný zájem před zájmem jednotlivce? Ano, to všechno tam je.  „Překvapivě“ však chybí důraz na osobní svobodu a po laissez-faire není ani stopy. NSDAP byla totiž typicky levicovou stranou. Socialisté v hnědých košilích prostě nebyli pravičáci, stejně tak nejsou pravičáky ani jejich dnešní příznivci a jejich městy pochodující souvěrci.

Mimo jiné z toho vyplývá, že nacismus a komunismus nestojí v tradičním politickém spektru na opačných stranách. V podstatě si tyto dvě ideologie nekonkurují, sledují totiž stejný cíl, jen se v některých aspektech trochu liší (národ a rasa vs. dělnická třída). NSDAP a KSČ byly stejně socialistické strany. Dělnická strana sociální spravedlnosti (vidíte, zase ta sociální rovnost) patří do stejné party, ačkoliv nás média přesvědčují, že jde o stranu extrémní pravice. A stejně tak řecký Zlatý úsvit, který vysokoškolsky vzdělaná specialistka na evropskou politiku Zuzana Kleknarová neváhá zařadit zcela napravo.

Zbývá jen objasnit, co je vlastně krajní pravice a kdo je onen radikální pravičák? Přiznám se, že si nejsem zcela jistý, ale definici bych zřejmě směřoval k jakémusi pravicovému purismu. Co nejméně kompromisů, minimum státu, maximum svobody. Sám sebe bych označit krajním pravičákem dokázal. Svobodu a zodpovědnost považuji vedle pravdy za nejdůležitější součásti života. Vlastnické právo za absolutně nedotknutelné. Borise Šťastného za levičáka. Chci malý stát s velmi omezenou mocí směrem k občanům, volný trh s naprostým minimem regulací a překážek. Chtěl bych legalizovat drogy, všechny. Odmítám tzv. ochranu spotřebitele ze strany státu na úkor svobody podnikání, protože věřím, že zodpovědný jedinec a nebo soukromý sektor si s tím poradí lépe a levněji, Nevěřím, že jedinec pocházející z nuzných poměrů je touto determinací hendikepován natolik, aby se nemohl vypracovat k úspěchu a osobní spokojenosti. (Konec konců, mnoho kapitalistů se nenarodilo zrovna se zlatou lžící v puse, ale začínali od nuly. V době, kdy ještě v USA fungoval tzv. American dream bychom našli nepočítaně příkladů.)

Je to „dostatečně radikální“? Nebo je radikální pravice spíše synonymem pro minarchismus, či dokonce anarchokapitalismus? Zde je prostor pro debatu. V každém případě, abych se vrátil na začátek, není nic vzdálenějšího radikální pravici než médii proklamovaný neonacismus. Pamatujte prosím na to, až si příště pustíte televizi..

Reklamy

One response

  1. Větrné mlýny. Bohužel. Jsem také ultrapravičák (a od tohoto okamžiku pod drobnohledem BIS).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: