Lovci vs. pytláci

Americký zubař zabil lva Cecila v africkém Zimbabwe. Slavnou šelmu nechal vylákat mimo rezervaci a způsobil jí před smrtí zbytečné utrpení. Celý incident vyvolal zaslouženě negativní emoce a hněv nejen ze strany milovníků zvířat, ochranářů a aktivistů, což je zcela pochopitelné a na místě. Co však v pořádku není, je hněv a nenávist, které dopadají na hlavu profesionálních lovců a loveckých průvodců, jako je například Micheala Fialová. Na sociálních sítích je titulována slovy na č, na p, různí lidé jí přejí různé druhy smrtí. Podobně je na tom během své kariéry i její americká kolegyně Kendall Jones nebo kanadská harpunářka Valentine Thomas. Všechny tři trochu provokují tím, že se za své lovecké vášně nestydí a naopak je propagují.

Ano, zabití lva Cecila bylo jednoznačně pytláctví, lev nebyl určen k odstřelu, měl mláďata, která jsou nyní taktéž odsouzena k smrti, byl výstavním kusem v africké rezervaci. Přesně to říká i Fialová, aniž by tím hysterii vůči sobě jakkoliv zmírnila. Loví zvířata? Pomáhá lovit ostatním? Tak je špatná a musí zemřít. Tragický případ slavného lva je ideálním katalyzátorem emocí proti lovu jako takovému. Emocemi ovládaný dav ovšem nepracuje s fakty nebo je ignoruje. Komerční lov mající svá pravidla totiž naopak ohroženým druhům zřejmě prospívá. Zní to paradoxně, ano.

Je pravda, že za situaci, kdy existují na planetě ohrožené druhy, může ponejvíce člověk. Bez něj by pravděpodobně bylo přírodě a zvířecí říši nejlépe. Nicméně člověka asi hubit nebudeme. Stejně tak nereálné je vrátit se v čase o více než století a zabránit masovému vybíjení zvířat evropskými kolonizátory nebo ovlivnit vymírání divokých zvířat v důsledku poválečné migrace afrických nomádských pastevců se svými stády. Největším problémem a ohrožením pro divoká zvířata jsou dnes pytláci. Aktivní represe proti nim je však bez valného efektu, stejně jako represe protidrogová nebo třeba americká alkoholová prohibice ve 30. letech. Pytláci budou aktivní stále, pokud se jim to vyplatí.  Smysl má tedy podnikat kroky, které jsou funkční, což komerční lov podle všeho splňuje, i když se to leckomu nemusí líbit.

Fungují zde tržní principy jako všude jinde – poptávka a nabídka. Nelze-li poptávku uspokojit legálně, nastupuje černý trh, tedy již zmiňovaní pytláci, kteří se s ničím nepářou a je na ně krátká i armáda. Pytláci se nestarají o to, zda bude co lovit ještě příští rok nebo který druh zrovna vyhubí. Komerční odvětví chovu a lovu divokých zvířat toto řeší. Plemenná zvířata mají mnohem vyšší hodnotu než trofeje na zdi, vyplatí se do nich tedy investovat, dávat jim péči a poskytovat přirozené prostředí pro život. Majitelé zvířecích farem dokážou integrovat chovné kusy do divoké přírody a efektivně zvyšovat populaci jednotlivých druhů. Odlovena je jen část, celkové počty se tak ve skutečnosti navyšují. Konec konců, i Krugerův Park, vyhlášená atrakce Jihoafrické republiky, je v podstatě obrovská farma, ze které se se zvěř dostává do zbylých koutů Afriky. Takováto farma, kam přijedou v sezoně  tisíce lidí denně, se uživí ze vstupného a dalších poplatků za služby. Menší parky většinou dostatek turistů nepřilákají, jejich provoz, a tedy i péče o zvířecí genofond, jsou zajišťovány díky komerčnímu lovu. Obhospodařováno je takto až 1,4 milionu čtverečných kilometrů. A přírůstky zvěře stoupají právě díky soukromým rančům a farmám – v roce 2007 se počet kusů lovné zvěře v JAR, kde je lovecký byznys největší, zvýšil na 18 milionů oproti 600 tisícům z roku 1979. Nachází se zde dokonce cca 90 % veškeré populace nosorožců, přičemž roční přírůstek je pozitivní. (Z 50 kusů bílého jednorožce před sto lety je jich dnes přes deset tisíc.) Konec konců i slavný český zoolog Josef Vágner byl současně lovcem. Z Afriky přivezl základ současného genofondu kopytníků chovaných lidmi po celém světě.

Podobné je to i s rohovinou. V červnu 2015 byla na Times Square rozdrcena tuna slonoviny jako demonstrace, že nemá žádnou cenu, „pokud není na slonovi“, jak uvedl Gavin Shire z federálního úřadu pro ochranu divoké přírody. Zásadní omyl této domněnky spočívá v ekonomickém faktu, že cenu, a tedy hodnotu, určuje poptávka, ne nějaký úředník. Poptávka zde existuje, ať se nám to líbí nebo ne, a zákaz opět jen přispívá k aktivitě černého trhu. Čím více represe, tím větší je motivace nelegální atrikl obchodovat. Přitom je ta rovnice poměrně jednoduchá – soukromý chovatel má motivaci udržovat či rozšiřovat populaci nosorožců, kteří za svého života vyprodukují šedesátkrát více (stále dorůstající) rohoviny než zvířata zabitá pytláky pro okamžitý zisk. Legální trh s rohovinou srazí ceny dolů, čímž se pytlačení stane rizikem, které za to nestojí.

Zatímco velkoplošná ochrana a činnosti vládních i mezinárodních organizací v boji s vybíjením zvířecích druhů selhávají, komerční lov a s ním spojené aktivity přináší hmatatelné pozitivní výsledky. Jistě, z etického hlediska se mnohým nemusí líbit, že cestou k záchraně divočiny je zabíjení. Zcela to chápu. Etické hledisko ovšem nevymýtí černý trh. Standardní tržní mechanismy dokáží dát přírodním zdrojům vysokou komerční hodnotu, která zvýší nabídku natolik, aby se nelegální činnost stala nevýnosnou. Tato hodnota je zároveň motivací pro obnovitelnost zdrojů a dostatečnou péči o ně.

Ať už jsme tedy příznivci či odpůrci loveckých aktivit jako takových, měli bychom si připustit, že systém komerčního lovu, i když má samozřejmě své nedostatky, se ukazuje jako efektivní prostředek (ne nutně jediný) v oblasti zachování zvířecích druhů. Obzvláště pokud nás ochrana přírodních zdrojů skutečně zajímá, měli bychom toto téma zahrnout do diskuse. Hysterické výkřiky, nenávistné urážky a dětinské ignorování reality totiž žádného nosorožce nebo lva nezachrání.


Autor není lovcem, rybářem ani aktivním fanouškem těchto aktivit.

Zdroje a odkazy: 

“Wilding the farm or farming the wild”?

Can trophy hunting actually help conservation?

Save the Elephants: Sell Ivory

The Market and Nature

Trophy Hunting Can Help African Conservation, Study Says

Michaela Fialová: Nejlepší způsob, jak ochránit divoká africká zvířata, je komerční lov

Lovkyně: Zabití lva Cecila? Byla to brutální poprava

Hunting Lions: Unpalatable but Necessary for Conservation?

25 Reasons Why Hunting Is Conservation

Záchrana ohrožených druhů africké zvěře jejich lovem

Potlesk pro zakazovače

Představte si situaci, že existují jen nekuřácké podniky, hospody a restaurace. A někteří lidé by rádi společně pod jednou střechou poseděli, popili a u toho kouřili cigarety i přesto, že vědí, jak moc tím škodí svému zdraví. A najde se někdo, kdo jejich poptávku uspokojí provozováním podniku, kde se smí kouřit. Dovolí tam vstup i lidem, kteří sice nekouří, ale na vlastní riziko ze svobodné vůle chtějí v takovém prostředí pobývat. Dokonce se najdou i lidé, kteří v takovém podniku chtějí pracovat. Ublíží tím onen podnikatel někomu? Jsou tím nějak ohroženi lidé, kteří nekouří a nechtějí být v zakouřeném prostředí. Logika říká, že ne – do takového podniku přece nepůjdou.

O nesmyslnosti tažení proti kuřáckým podnikům se toho napsalo již hodně. Všechny argumenty zastánců represe (od vyloženě hloupých až po ty sofistikovanější) byly opakovaně vyvráceny. Nekuřáckých restaurací je v současné době téměř polovina*, existují nekuřácké kluby, hospody, pivnice i vinárny. Zkrátka a dobře, za stávajícího stavu si každý může vybrat to své, trh funguje a nabídka adekvátně reaguje na poptávku. Přesto se zákonodárci rozhodli, že je nutno regulovat a od Nového roku budou mít lidé z prvního odstavce smůlu. Jak poptávající, tak nabízející.

Svoboda umírá – za bouřlivých ovací davu. Tenhle zákon totiž není jen o kouření. Je o zasahování do vlastnických práv občanů, do svobody podnikání. Je o další regulaci života lidí těmi, kteří si myslí, že neomylně vědí, co je pro ostatní nejlepší. Je to další pobídka k zahození zodpovědnosti výměnou za jistotu, „že se někdo postará“. Je to další trestání zločinu bez oběti, další krok postupujícího fabiánského socialismu.

Mnozí novému zákazu tleskají – ať už v naivní představě, že ubyde kuřáků, nebo proto, že se nechtějí obtežovat hledáním nekuřácké restaurace – a netuší, že tohle kladivo zakazovačů dříve nebo později nějak dopadne i na ně a jejich hříchy, záliby a kratochvíle. Co přijde dál – nezdravé jídlo, závadné filmy, čokoláda nebo třeba používání parfémů na veřejnosti? Tleskejte dál a dočkáte se.

——————————————————————————————

* Databáze největšího průvodce českými restauracemi restu.cz eviduje v ČR 44 % nekuřáckých restaurací z celkového počtu 25.000.

Zachráníme se před EET?

Kultu Andreje Babiše mírně teče do bot. Lidé začínají chápat, že s EET jaksi automaticky líp nebude, ministr Ťok prosazující vyvlastňování majetku je podezřelý z korupce, pražská primátorka se projevuje jako nekompetentní buran a média bez ostychu zveřejňují fakta o penězovodu, který si Andrej Babiš připravil ve formě dalších biopalivových dotací.

Babiš ztrácí nervy, křičí, a nechává chrlit jeden článek obhajující EET za druhým. Dokonce si na to najal PR experta za dva miliony z kapes daňových poplatníků. Obsah je pořád stejný, vágní a demagogický  – nepoctiví živnostníci a obrovské sumy, které se vyberou do státní kasy díky elektronické evidenci tržeb. Prý to není namířeno proti živnostníkům a řádně platícím podnikatelům. Prý to narovná podnikatelské prostředí eliminací nekalé konkurence. Prý jako v Chorvatsku.

Dokonce nám pan ministr sděluje, že se díky EET podnikatelům sníží administrativní zátěž, protože je budou úředníci muset méně kontrolovat. A lépe si posvítí na ty podezřelé. Aha, díky plošné úřední šikaně bude méně cílené úřední šikany. Kvůli efektivnějšímu postupu proti údajným nepoctivým živnostníkům, nahážeme klacky pod nohy všem. I přesto, že už teď máme obrovský úrednický aparát, který se daněmi zabývá, a lijeme do něj miliardy.

Ministra financí nezajímá, že Chorvatsko (a nejen to) je příklad hovořící spíše proti zavedení EET. Motá se ve svých výrocích, protiřečí si, útočí na Vietnamce, má zmatek i v tom, jak se počítá základ daně. S efektivnějším výběrem daní je neúspěšný, a místo aby šetřil na výdajích státu, dělá ze státní kasy stále děravější cedník, kterým tečou peníze nás všech do kanálu…pokud zrovna ne do jeho firem. Jeho Svatým grálem je megalomanský projekt za stovky milionů, jehož pozitivní dopad na rozpočet je minimálně nejistý. Bit bude opět občan – živnostníci s další zbytečnou zátěží i většina ostatních, protože na konci řetezce je vždy zákazník.

Andreji Babišovi však na občanech pravděpdobně pramálo záleží. Fungovat to prostě bude – za každou cenu. I kdyby se to ani trochu nevyplatilo. Aby od nás vybral ministr financí co nejvíce daní, je odhodlán utratit naše peníze do poslední koruny. Prostě mu to zaplatíme.

A nebo taky ne. Monstrprojekt se totiž podle IT odborníků rozhodně nestihne zavést k 1. lednu 2016, a pokud ho vůbec během příštího roku spustí, bude to nefunkční paskvil. ANO se postupně demaskuje jako další z účelových projektů k vysátí veřejných peněz a nezachrání to ani kult osobnosti jeho vůdce po boku s užitečnými idioty a zaplaceným komparsem. Voliči prozřou a dají svými hlasy šanci politikům, kteří upřednostňují občana před státem, odmítají nadbytečnou byrokracii a úřední šikanu. Politikům, kteří rozumí tomu, že čím jsou daně nižší, tím efektivnější je jejich výběr. A tím lépe se také podniká a žije.

Prostě bude líp!

Vážení spoluobčané, od příštího roku je oficiálně u nás líp! Vžijte se společně se soudruhy z vládní koalice do představy budoucích krásných časů, které nás čekají, a radujte se již teď.

Začínáme rokem 2016 – ve všech hospodách, restauracích a klubech je zakázáno kouřit. Nešťastní občané, kteří dosud nemohli kvůli vražednému dýmu navštěvovat jakýkoliv podnik, se houfně hrnou do restaurací a HDP začíná růst raketovým tempem. I ti méně majetní si mohou dovolit povyražení, protože nejlevnějším nápojem je povinně voda. Sekundární výhodou tohoto opatření je klesající počet alkoholiků a nemocných kuřáků, kteří mizí stejně závratným tempem jako gambleři všude, kde obce zakázaly hrací automaty. Podniky, které zkrachovaly, nikomu nechybějí, vesničani si dojedou do města a hospod bylo stejně moc, trh je nutno regulovat – říkal to největší žijící šefkuchař.

Produktivita roste, protože stát úspěšně bojuje s nezaměstnaností a dává lidem práci – úřednická místa přibývají po tisících, rozsáhlou agendu státu je totiž potřeba řádně řídit, kontrolovat a vymáhat. Všichni si váží zejména pracovníků finančních úřadů, protože na jejich bedrech je zodpovědnost zvyšování bohatství státu, to jest efektivní výběr daní. Ten funguje perfektně – daňové komando si posvítí na všechny korupčníky, podvodníky a živnostníky a kdo je podezřele bohatý, skončí u soudu, kde musí vysvětlit, jak přesně si tolik nakradl. Když to nezvládne, stát mu všechno zabaví a spravedlivě to rozdělí menšinám a potřebným. Elektronická evidence tržeb sice zatím nefunguje, nicméně systém hlášení podvodů se už teď docela ujal. Bdělí občané sledují, kdo si nevzal účtenku, čímž se pokusil okrást nás všechny, a urychleně případy hlásí na horkou linku příslušného úřadu. Skončila spousta soukromých podniků, které nebyly tak perspektivní, aby si zasloužily dotaci. Zbylé zaměstnance ochotně přijme některá z firem ministra financí, takže jsou všichni spokojení. Majitelé, kteří beztak lidi jen vykořisťovali, aby mohli žít v luxusu a stavět si vily, raději emigrovali někam, kde není sociální spravedlnost na tak vysoké úrovni.

Nápad ministra dopravy vylastňovat majetek v zájmu státu a veřejného blaha se docela ujal. Silniční síť sice neroste o moc rychleji, ale úředníkům aspoň vlastnické právo tolik nekomplikuje již tak náročnou práci. Zvažuje se dokonce aplikace tohoto postupu i v případě, že soukromé stavby či pozemky brání rozvoji firem ministrů a jejich přátel – ty totiž také slouží veřejnému zájmu, to každý musí uznat. Silnice konec konců už není potřeba tolik udržovat, nechutně drahá auta pirátů jsou vytlačena policejními kontrolami, radary a do většiny měst se smí jen na kole nebo pěšky. Ubývá tak i nehod, všichni chodci jsou totiž označeni barevnými štítky. Města přebudovaná ve spolupráci s uměleckými aktivisty vypadají daleko lépe a je v nich bez automobilů nejčistší vzduch na světě.

Státní dluh se příliš nezmenšil a ani to nevypadá, že by mohl, což ale nevadí, protože hospodařit na dluh je moderní, normální a funguje to. Kdyby bylo potřeba, ČNB a ECB se nějak domluví a vlastně úplně nejvíc nejlíp bude, až zavedeme euro. Peníze stát potřebuje na úřady, dotace, pobídky a takzvané investice – třeba propagaci českých ryb, brambor nebo cyklistiky. V zájmu všech občanů také vláda podporuje různá sdružení proti rasismu a nenávisti a toleranční aktivisté se již nemusejí bát, že by neměli co jíst, protože jim za jejich záslužnou činnost nikdo dobrovolně nezaplatí. Stejně tak umělci, filmaři a vůbec všichni, kteří se starají o naše obveselení, kulturní obohacení a povznesení, protože kultura je prostě víc než cokoliv jiného. To si podobně uvědomuje i vedení České televize, které snad konečně prosadí plošné poplatky. Jsou spravedlivé, protože i ten, kdo nemá přijímač, se všechno dřív nebo později dozví – pokud by nezaplatil, tak je vlastně něco jako internetový pirát – a veřejnoprávní informace jsou přece nejkvalitnější, nejobjektivnější a nejpotřebnější.

Ve státě je čím dál bezpečněji – ministerstvo vnitra ve spolupráci s ministerstvem pro lidská práva  se stará o to, aby kdejaký občan nemohl mít zbraně. K čemu by mu vlastně byly, když máme policii, která pomáhá a chrání a vždy je včas tam, kde ji potřebujeme. A nikdo si nestěžuje. K bezpečnosti přispívá i registr přestupků ve spojení s obecními posudky, na základě kterých je odhaleno potenciální závadné chování občanů třeba při nakupování nebo ve volném čase. Zavedení branné povinnosti, v rámci genderové vyváženosti naštěstí i pro ženy, zabrání tomu, aby se mládež flákala, a udělá z kluků i holek pravé muže, kteří dokážou poslouchat rozkazy a blbě nekecají. Zbývá ještě úspěšně dokončit válku proti drogám, ale to naši ministři taky zvládnou, i když to bude těžké a drahé, jde ale konec konců o budoucnost našich dětí.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, než bude absoltuně nejlíp. Kurz, který určili naši moudří vládci, je však správný, tím si musíme být jistí. Možná by bylo dobré vymyslet nějaký způsob, jak jim vyjdářit své díky. Co například pouliční průvod vděčných občanů s mávátky a transparenty – třeba někdy na jaře, kdy už je teplo – navrhuji prvního máje…

„Když po tobě střílejí, to nejde…“

Anatolij se narodil v Luhansku v roce 1964, vyučil se technologem a pracoval v podniku na výrobu nábytku. Příchod Gorbačova považuje za nešťastný. Prý se vše se rozpadalo, nefungovalo tak jako dřív. Aby uživil rodinu, dělal různé drobné práce, „prostě co se dalo“, pracoval například dva roky v hospodě. Pak mu známý nabídl, aby jel do České republiky, kde žije od roku 1996. Rodinu má zejména v Luhansku, jednoho syna na Krymu. Se všemi je pravidelně ve spojení. V poslední době navštívil Luhansk, Krym i Kyjev. Zajímalo nás, jaké má informace, a zejména jaký je názor Ukrajince žijícího v Čechách na aktuální situaci v jeho domovině. Když jsme mu navrhli rozhovor pro nezávislý blog, ochotně souhlasil.

 

Jistě máte představu o tom, jak to vypadalo na Ukrajině před krizí. Povíte nám o tom?

Když byl prezidentem Janukovyč, bylo líp, protože například důchody šly nahoru, sice ne o moc, ale byly vyšší. Hřivna byla stabilní, a to dlouhou dobu. S prací to sice nebylo nic moc, ale byla. Lidé pracovali, měli jsme na Donbasu hodně podniků, v podstatě tam byl jeden podnik na druhém. Bylo rozhodně líp než teď. Janukovyč byl zloděj, to je pochopitelné, ale kradl tam každý. Kdo byl ve vládě, ten kradl.

Jaké byly vztahy mezi východem a západem z vašeho pohledu?

Lidé ze západní Ukrajiny nám vždy říkali Maskali, což znamená Rusáci, protože mluvíme rusky, no a my jim na oplátku říkali z legrace Benderovci. Jinak jsme měli normální vztahy. Mám spoustu známých a kamarádů ze západní Ukrajiny, jsou to normální lidé. Hajzlové se najdou všude, jsou u nás, u nich i v Čechách nebo v Německu.

Popište Čechům, jak to v současnosti vypadá na východě Ukrajiny. Jak se žije obyčejným lidem?

Probíhá tam válka. Ostřelují se města. A obyčejní lidé? S prací je to teď špatné, i když teď se zas pomalu začínají rozjíždět podniky. Důchodci již více než půl roku nedostávají důchody. Kdyby nebylo humanitární pomoci z Ruska, lidé by tam umřeli hlady. Bylo období, kdy opravdu vůbec nic nebylo. Většina lidí nemá tolik peněz, aby nakupovala, protože hřivna padá, všechno se každý den zdražuje. Zrovna předevčírem mi máma říkala, že pokaždé, když jde do obchodu, rostou ceny.

Rozjíždějí se podniky? Bylo jich během konfliktu zničeno hodně?

Ano, bylo. A nejen podniky byly zničené, ale i obytné domy. Mí rodiče například bydlí v panelovém domě. Všechny panelové domy okolo nich byly zasaženy ostřelováním. Do podniků se střílí. Snaží se udělat co nejvíce škody, aby bylo těžké to dát zpátky dohromady. A ano, teď se začal průmysl vzpamatovávat.

S kým ty podniky obchodují?

Teď momentálně nevím s kým, ale určitě to bude směřované na východ. Na západě je beztak trh přesycený. S Evropou se snažili obchodovat i před konfliktem, ale nejvíce obchodovali s východem, protože evropský trh byl přesycen.

Zajímalo by mě, zda odvádějí daně Kyjevu.

To nevím, ale nepředpokládám, že by odváděly daně Kyjevu. Jak by mohly odvádět daně Kyjevu, když jim Kyjev nic nevyplácí? Možná jste slyšeli v televizi, co prohlásil Porošenko, řekl, že „naše děti půjdou prvního září do školy, a jejich děti na Donbasu budou sedět ve sklepech“. To skutečně řekl, to teď cituji, můžete si najít záznam.

A lidé převážně žijí z úspor?

Ne všichni, ne každý má úspory. Normální dělník může mít úspory na měsíc, na dva, na tři. Kdo mohl, ten někam odjel – do Ruska, na Ukrajinu, do Běloruska, lidé utíkali, kam mohli. Teď se jich však hodně vrací zpátky.

Kvůli tomu, že se rozjíždějí podniky?

Ne, proto, že domov je domov, jsou tam zvyklí.

Jaká je mezi lidmi nálada?

Normální. Každý věří, že bude líp.

 

Jak je to s tím, že východ Ukrajiny byl vždy dotován, jak to nyní tvrdí ukrajinská vláda?

Nejvíce podniků je na Donbasu. Dotované byly jen uhelné doly. Ty byly vždy prodělečné. Teď plácnu, ale jen třeba v Luhansku bylo na sto podniků. Ještě za Sovětského svazu se u nás například kompletovaly lokomotivy. Můj táta pracoval v podniku jako inženýr. Lokomotivy byly exportovány do 187 zemí celého světa. Pracovalo tam 40 000 lidí. Byl to obrovský podnik. Za Sovětského svazu to bylo tak, že nějaké náhradní díly vyráběli v Bělorusku, něco v Moldávii, další v Gruzii a u nás se to vše kompletovalo. Po rozpadu, když přišel Gorbačov, to všechno padlo. V Doněcku, Luhansku, v Zaporoží, Dněpropetrovsku, Charkově bylo ohromné množství podniků. Na Zakarpatí jsou jen dva až tři podniky. Práce je tam málo, lidi odtud vždy jezdili za prací buď do Ruska nebo k nám. Opravdu tam není kde pracovat. Pětina obyvatel se tam uživí, zbytek musí za prací cestovat. Musím říct, že jsou skutečně pracovití, jezdili, makali jako šrouby od rána do večera.

Jaký byl váš pohled na asociační dohodu, když ji EU nabídla Ukrajině?

Byl to fígl. Podle dohody Ukrajina nic nemohla, a EU naopak mohla všechno. Mám pocit, že to bylo všechno udělané jen tak naoko. Bylo to populistické. Lidé si mysleli, že jakmile se podepíše dohoda, všichni budou moct cestovat bez víz do Evropy. Myslel si to každý a to jim také slibovali, proto všichni byli pro, byli z toho nadšení a říkali: Jasně, jdeme do toho!

Dá se tedy říci, že převládal názor pro asociační dohodu? Ve smyslu „Pojďme tam, přinese nám to výhody“?

Pro byla spíše Zakarpatská oblast. U nás na východě nemůžu říct, že by lidé chtěli moc do Evropy.

Co si myslíte o Euromajdanu, který v Kyjevě proběhl?

Můj názor je, že to byla akce naplánovaná Američany. Oni to naplánovali, bylo to všechno moc rychle provedené, střílelo se tam, nikdo doteď neví, kdo střílel po lidech. Kdybych měl říct svůj názor, pak si myslím, že stříleli Euromajdanovci schválně, aby rozpoutali provokaci.

Byl někdo z vašich známých z Donbasu podpořit Majdan?

Neslyšel jsem o tom. Na Majdanu byli spíše lidé ze západní Ukrajiny, protože se za to platilo. (Platili tedy i před tím, když byly prezidentské volby, to bylo to samé.) Peníze za to platili, to je pochopitelné, nikdo by tam nestál v tom mrazu zadarmo.

Máte představu, odkud ty peníze byly, kdo je dával?

Oligarchové, možná tam byly peníze z Ameriky, Evropy. Ale Porošenko má dost peněz i sám. Nakradl si před tím dost.

Co si myslíte o Porošenkovi?

Porošenkovi? Takového prezidenta jsme ještě neměli. Je to pěkný hajzl. Měli jsme na Ukrajině různé prezidenty, ale tohle ještě skutečně ne – aby střílel po vlastních lidech… Co bych mohl o takovém prezidentovi říkat?

Jaká byla atmosféra na východě, co se týče voleb? Víte o tom, že by se jich lidé z východu účastnili?

Lidé na východě Ukrajiny se voleb neúčastnili. Myslím tím Luhansk, Doněck, Mariupol, místa postižená válkou. Ještě před tím proběhlo referendum. Lidé si zvolili nezávislost v tom smyslu, aby byli součástí Ukrajiny, ale měli autonomní republiku.

Jak jste prožíval toto období v květnu? Byl jste na Ukrajině, nebo v Čechách v té době?

Byl jsem v Čechách. Na Ukrajině jsem pak byl následně v září.

Máte zprávy o tom, jak to tam vypadalo? Zajímala by mě atmosféra, která tam v té době panovala při vyhlašování autonomie.

Lidé byli rádi. Bydlí tam mí rodiče, kteří se referenda o nezávislost účastnili. Každý tam byl pro. Kdysi, když byly prezidentské volby, při kterých se volilo mezi Janukovyčem a Juščenkem, ty první, při kterých vyhrál Juščenko, tak Janukovyč tehdy řekl, že když prohraje volby, chtěl by udělat z Donbasu a Krymu autonomní republiky, aby tolik peněz nešlo do kyjevské kasy.

Janukovyč slíbil těmto oblastem autonomii?

Říkal to tak, chtěl to tak udělat, ale nevyšlo to. Kdyby se to tehdy povedlo, měli bychom se dobře, žádná válka by nebyla, nebyl by žádný konflikt.


Tady se říká, že bojů na straně domobrany se účastní ruská armáda. Je to pravda?

Ruská armáda tam není. To jsou kecy. Lidé tam sami chodí dobrovolně. Jsou tam Rusové, Bělorusové, Češi tam jsou, Poláci, jsou tam, a dokonce lidé z Ameriky. Všichni tam jsou. Je tam hodně různých národností včetně Čečenců. Chodí tam, protože chtějí pomoct, ty lidi nemůžeme nazvat ruskou armádou.

Můžeme tedy mluvit o dobrovolnících?

Ano, o dobrovolnících. Teď jsem byl v Luhansku, přijel jsem před dvěma týdny a neviděl jsem tam žádnou ruskou armádu.

V médiích nám tvrdí, že se neostřelují cíleně civilní oblasti, ale že se v nich schovávají rebelové, jaký je na to váš pohled?

Když se bojuje, například v okolí Luhansku, v obci Ščastje, je tam vodní elektrárna, nestojí tam ukrajinská vojska, ale batalion Azov. To jsou ti od Kolomojského, kteří bojují za peníze. Oni se té pozice nechtějí vzdát, tím pádem boje probíhají přímo v obci Ščastje. Střílí se tam na všechny strany. Jinak ukrajinská armáda ostřelovala civilní oblasti. Domobrana neboli teroristé, jak jim dneska říkají, se neschovávají v obytných částech, ale jsou v okolí města, skoro za městem. Přičemž ukrajinská armáda ostřeluje přímo město samotné. Momentálně Luhansk ostřelován není, ale stříleli tam například předevčírem, když jsem volal manželce, a to přímo po městě. Ale jinak je v Luhansku zatím klid. Okolí města je ale ostřelováno hodně. Střílejí taky přímo po Doněcku, Mariupolu, a to hodně, denně. Umírají tam civilisté.

Není to tedy tak, že by se domobrana schovávala v obytných čtvrtích?

Ne, to ukazuje Kyjev, je to součástí informační války. Když se podívám na ukrajinské zprávy, co ukazují, připadám si jako blázen. Sám jsem tam byl a všechno viděl a pak to sleduju v televizi a říkají tam přesný opak. Tvrdí, že domobrana ostřeluje sama sebe. To je naprostá hloupost. Například ještě před Minskou dohodou 5. září, ukrajinská armáda, hajzlové, používala zakázané zbraně, fosforové bomby, kazetové bomby. Lidé mi o tom vyprávěli. Nemůžu to tvrdit na sto procent, neviděl jsem to na vlastní oči, ale známí mi to vyprávěli. Probíhalo bombardování z letadel. Ukrajinská strana to však popřela. Co k tomu říct? Ostřelování probíhá, ostřelují civilní obyvatelstvo, střílejí po městě. Uvedu příklad – v televizi ukazovali, že se příslušník domobrany schovával za dítě. Ve skutečnosti to však bylo přesně obráceně, schovával dítě, aby nezemřelo. Ukrajinská média to však všechno překrucují.

Sledujete tedy ukrajinská média?

Občas, ale moc ne. Musím se občas podívat, co tam říkají. Realitě to neodpovídá. Například se mluví o tom, že na východě Ukrajiny zemřou denně dva až tři lidi. To je nesmysl, denně tam zemře 200-300 lidí. Když byla Minská dohoda, jel jsem s manželkou do Krymu k synovi. Jeli jsme tam přes obec Izvarino, tedy přes Rusko. Místo vzdálené pětapadesát kilometrů od Luhansku. Domů mě odvážel žigulíkem místní člověk z vesnice a říkal, že tady na tom kopci při ústupu ukrajinské armády se vojáci ani nepohřbívali, pouze ta těla přejeli tanky. Na tom kopci jsou přes tři tisíce těl mladých vojáků. Další příklad – když jsem se díval na ukrajinské zprávy, nějaký důstojník říkal, že vláda je poslala bojovat za Ukrajinu, ale zpátky už těla zemřelých vojáků nevyzvedává, protože je to hodně finančně nákladné. Pro ně je výhodnější, když je osoba nahlášená jako pohřešovaná, v takovém případě nemusejí nic pozůstalým vyplácet. Když se náhodou tělo doveze zpátky, ukrajinská vláda slíbila vyplatit tuším 600 000 hřiven. Vláda pochopitelně nemá tolik peněz, aby je každému vyplácela, proto je pro ně lepší hlásit pohřešované, nikoli mrtvé. Rodiče si musí těla svých synů sami vyzvedávat, nebo jezdí dobrovolníci, pomáhají s odvozem padlých vojáků.

Syn je tedy na Krymu? Máte odtud nějaké zprávy, jak to tam vypadá, jaká je tam atmosféra?

Ano, bydlí tam už dlouho. Já jsem tam byl před Silvestrem a byl jsem tam do 9. ledna. Žije se tam normálně. Rubl bohužel také padá, proto je všechno dražší. Ale jinak jsou lidé spokojeni, výplaty se zvedly. Můj syn je například učitel hudby. Jakmile došlo k připojení Krymu k Rusku, jeho výplata se okamžitě zvedla o 25 %, dostává navíc nějaké prémie, bonusy za přesčasy. Všichni jsou rádi. Mluvil jsem tam s lidmi, babičky například říkají „Ano, je těžší vyžít s důchodem, protože potraviny šly nahoru, ale bude líp. Věřím tomu, že bude líp“.

Jaký je váš postoj k tzv. anexi Krymu a k provedenému referendu?

V žádném případě to nebylo z donucení, jak se tvrdí. Obyvatelé Krymu sami sebe nikdy nepovažovali za Ukrajince. Vždy o sobě tvrdili, že jsou Rusové. Dokonce tam vždy visela ruská vlajka. Všichni tam mluvili rusky, do roku 1956 to bylo ruské území. Kdo ví, proč Chruščov připojil toto území v padesátém šestém roce k Ukrajině. Udělal si v podstatě dárek k narozeninám. Luhansk, Doněck taky nebyla původně ukrajinská města. Byla připojená k Ukrajině, tuším, až v roce 1923-1924 (Luhansk), 1928-1929 (Doněck). To samé Zakarpatí. To bylo připojeno před válkou. Bylo to podobné jako u Pobaltí – Litvy, Lotyšska, Estonska. To bylo také před válkou, tehdy byli obyvatelé rádi, že přišli ruští vojáci, vítali je tam s kyticemi a teď nadávají.

Vy se osobně považujete za koho?

Narodil jsem se na Ukrajině, jsem Ukrajinec. Co mám k tomu víc říct? Je mi líto, co se stalo. S tím ale nic neudělám.

Co si myslíte o záležitosti kolem jazykového zákonu…

No právě, to bylo nejhorší, co mohli udělat, protože i v Kyjevě mluví přibližně 80 % obyvatel rusky. Jen pětina mluví ukrajinsky. Celý Donbas a východ mluví rusky. A není to jen východ. Například i v Užhorodě, a to je Zakarpatí, se taky mluvilo rusky. To byla velká chyba. Například teď v Krymu Putin stanovil tři úřední jazyky – ruštinu, ukrajinštinu a tatarštinu.

To je zajímavé, protože se z tisku dozvídáme, že Tataři jsou na Krymu utlačovaní.

To jsou kecy, naopak tam žijí tak jako tady cigáni. Mají privilegia na všechno. Je to proto, že ještě za Stalina byli utlačovaní. Mluvil jsem na Krymu s Tatary a nevšiml jsem si, že by si tam na cokoli stěžovali. Žije se jim tam dobře. A rád bych dodal něco k sankcím. To, že Evropa uvaluje na Rusko sankce, není správné. Ztratí na tom miliardy. Podívejte se na kurzy a ceny. Jediný stát, který na Rusko neuvalil sankce, je Srbsko.

 

Východní oblasti chtějí úplnou nezávislost, nebo se chtějí připojit k Rusku?

Prozatím nezávislost. A dál ukáže čas, to už je politika. Osobně si myslím, že zůstanou nezávislí.

Myslíte si, že DNR a LNR se chtějí společně sloučit?

Samozřejmě. Myslím si, že to bude jeden stát. Luhanská oblast sama o sobě bude malá na to, aby tvořila jeden stát. Nevystačí si, aby se sama uživila. Budou se muset spojit. Můj osobní názor je, že Ukrajina se stejně rozštěpí na kusy. Celý východ se časem odpojí od Ukrajiny, včetně Charkova, Dněpropetrovska, Zaporoží. Nevím, jak to bude, ale věřím tomu. Už teď v Charkově se to začíná rozjíždět. Ale je tam hodně příslušníků Pravého sektoru. To nejsou ani fašisté, jsou ještě horší.

Máte zkušenosti s Pravým sektorem?

Například jel autobus do Kyjeva, opět, říkali mi to známí, a po cestě je mnoho blok postů, přibližně 30 jich tam je, než se dojede do Kyjeva, na blok postech jsou různé vlajky, podle toho, pod koho ten který blok post spadá. Když visí ukrajinská vlajka, znamená to, že je to blok post ukrajinské armády, když visí černo-červená, blok post spadá pod Pravý sektor. Blok posty Pravého sektoru se liší od těch ukrajinských například i tím, že jsou ozbrojenci lépe oblečení, protože asi mají za co. Tak tedy na blok postu Pravého sektoru vytáhli lidi ven z autobusu a každého donutili zpívat ukrajinskou hymnu. Tak kde to jsme? A já bych například osobně ukrajinskou hymnu nezpíval.

Česká média tvrdí, že role Pravého sektoru je jen pouze okrajová.

Ne, všechno to začal právě Pravý sektor. Na Majdanu to také začali oni, byli první, kdo to rozvířil. Můj synovec z Kyjeva je v Pravém sektoru. Snažíme se teď vůbec o nynější situaci nemluvit, povídáme si o počasí. Byl jsem teď u něj na návštěvě v Kyjevě.

Jak to nyní v Kyjevě vypadá?

Někdo už si nepřeje, aby se dělo to, co se nyní děje. Taky jim všechno zdražili – elektřinu, plyn, nájem. Hřivna padá dolů, lidé z toho nemají radost. Možná, že by to chtěli už skončit, ale vláda má na to jiný názor. Předevčírem chtěli rozpustit batalion Azov. Azovci přijeli demonstrovat do Kyjeva, aby je nerozpouštěli. A pravděpodobně jim vláda bude muset vyhovět. Začali tam vyprávět, že se v obci Ščastje ukrajinská armáda domluvila s domobranou na tom, že se toho místa vzdá a obec opustí. Azov s tím nesouhlasí.

Je někdo z vašich známých v řadách domobrany?

Ano, jsou, je jich hodně. Řeknu to tak, když někomu zemře příbuzný – máma, táta, manželka, dítě, jde do domobrany i ten, kdo tam být nechtěl. Já bych šel taky.

Stáli lidé od začátku za domobranou?

Byli i ti, kteří byli na straně Ukrajiny. A jsou takoví i teď, ale je jich strašně málo, řekl bych tak jedno procento. Někdo si říkal, že s Ukrajinou bude líp. Ale s takovou Ukrajinou líp nebude. Osobně znám jen jednu osobu, kamarádku, která je proti domobraně. Její manžel je pro. Takže se snaží o tom nemluvit.

Můžete nám něco říct k těžké technice, která má proudit na východ Ukrajiny z Ruska?

Také si myslím, že je dodávaná z Ruska, odkud by ještě přišla? To je pochopitelné. Osobně jsem žádný převoz techniky neviděl, ale neobjevila se jen tak sama. Bude asi z Ruska, kdo jiný nám ještě pomůže? Včera jsem mluvil s manželkou, dorazily tam kamiony s humanitární pomocí. Byl případ v Luhansku, že se humanitární konvoj rozprodával. Dělali to ti, kteří z toho chtěli mít něco do kapsy a mysleli si, že když zmizí dva kamiony, nikdo na to nepřijde. Humanitární pomoc tam pak prodávali na tržnici, i to jsme zažili. Ale chytli je.

 

Jsou zajištěny základní potřeby jako voda, plyn, elektřina? Mám třeba informace o tom, že 650 000 lidí na východě Ukrajiny zůstalo bez vody.

Jedná se o Doněck, protože ostřelují strategická místa – vodní čerpadla, vodárny, elektrárny, plynárny… V Luhansku je voda, plyn i elektřina. Jak jsem říkal, teď je v Luhansku klid. I před tím tam byl relativně klid. Střílí se v okolí. Doněck je na tom ale špatně, stejně tak Mariupol.

Kdy to podle vás skončí?

V září domobrana začala vytěsňovat ukrajinskou armádu dál od měst Luhansk a Doněck. Porošenko ihned v reakci na to pátého září podepsal mírovou dohodu, chtěl získat čas pro rozmístění techniky – tanků, zbraní, vojáků. To byla chyba, podle mě. Já osobně bych už šel do konce. Nesouhlasil bych už s žádnými  mírovými dohodami. Před tím totiž žádné mírové dohody uzavírat nechtěl, dokud neviděl, že brzy může přijít konec. Až potom, když viděl, že mu teče do bot, souhlasil s dohodou.

Myslíte si, že se domobrana zastaví v Mariupolu, nebo budou pokračovat dál?

Domobrana je chce jen dostat co nejdál od měst, aby stáli na hranicích.

Tvrdí se totiž, že Zacharčenko si z toho dělá vlastní vojenskou výpravu a že toho chce zabrat víc.

To nevím, nemluvil jsem s ním, proto k tomu nemůžu nic říct. (směje se) Pochopitelně i mezi domobranou jsou normální lidé, ale jsou tam i vypočítaví lidé, kteří si na tom chtějí nahrabat. V Luhansku jsem mluvil s domobranou, říkají to tak, že ve městě zůstali hajzlové, všichni normální chlapi bojují na přední linii. Taky říkali, že si tam pořádek udělají. Mimochodem v Luhansku neuvidíte venku nikoho opilého, tam je pořádek. Chytli například nějaké chlapy, jak kradou, zůstalo tam totiž hodně opuštěných domů a bytů, jednoduše tam rabovali, tak je na místě zastřelili.

Kdo?

Domobrana. Je tam už i ustavená „policie“. Ti všechno hlídají. Je tam klid. Máme tam zákaz vycházení od 23:00 do 05:00, protože je válka.

 

Je pravda, že Rusko okupuje východní Ukrajinu? Že je ve válce s Ukrajinou?

Ne, to není pravda! To tvrdí Kyjev. My všichni mluvíme rusky. Ukrajinská média něco natočí a tvrdí, že jsou to ruští vojáci. Netvrdím, že tam na straně domobrany nebojují Rusové, bojují, ale ti chlapi tam šli bojovat jako dobrovolníci.

Mluvil jste s někým od nich vy nebo manželka?

Přátelé s nimi mluvili. Já jsem na to moc času neměl. Je zajímavé, jak ten konflikt všechny semknul. Když jsem byl v září v Luhansku, lidé byli bez elektřiny, vody, plynu. Dříve, když jste bydlel v paneláku, měl jste zhruba povědomí o tom, kdo je váš soused. Teď jsem se divil, jaké jsou tam dobré vztahy, máte pocit, jako by byli všichni příbuzní, navzájem si pomáhají. Dělí se mezi sebou o jídlo, například. Když nebyla ani voda, elektřina, plyn, telefony nefungovaly, vařili si všichni venku společně pro všechny. Bylo to těžké období.

Jaké jsou nyní požadavky ze strany domobrany?

Chtějí federalizaci, nedávno se o tom jeli dohodnout s Porošenkem do Minsku. Ale Porošenko nechce. On už sám neví, co chce. Před třemi dny přijeli známí z Ukrajiny, aby se vyhnuli mobilizaci. Všichni teď utíkají do Ruska, do Čech, kdo kam může. Nikdo normální nechce jít do války. Kvůli čemu taky? Proti komu? Pochopil bych, kdyby se psal rok 1941 a šli bychom bojovat proti fašismu, to by šli všichni bojovat za svoji zemi. Jenže tady bojujeme sami proti sobě.

Četl jsem, že teď probíhají hodně vzpoury proti mobilizaci…

Ano, je to tak. Právě jsem o tom chtěl mluvit. Přijel můj kamarád a já mu říkal – vždyť sami na Zakarpatí vidíte, kolik lidí se už nevrátilo zpátky. Souhlasil a potvrdil mi, že proti vládě se bouří rodiče, celé vesnice dokonce. Lidé protestují a říkají, že nenechají nikoho, aby jim odváděl lidi do války. Ale je to těžké, protože Porošenko přijal zákon, podle kterého ten, kdo nepůjde do války, je ohrožen až pěti lety vězení. Nikdo nechce bojovat, kromě Pravého sektoru, batalionů Azov, Dněpr apod. Oligarchové si vytvořili vlastní bataliony, ti bojovat chtějí. Ty prapory se chovají hrozně, rabují prázdné domy a byty, berou vše, co je možné prodat, televize, notebooky, všechno.

Je rozdíl mezi chováním ukrajinské armády a těmi prapory?

Ano, bataliony se chovají hůř, protože se nepodřizují vládě. Neposlouchají prezidenta, nikoho. Když byla pátého září podepsána mírová dohoda, ukrajinská armáda skutečně přestala ostřelovat, střelbu vedly tyto bataliony. Vyjádřily se tehdy tak, že nebudou poslouchat rozkazy nějakého prezidenta a budou dál pokračovat v bojích. Proto tam tehdy střílení neustalo. A v ukrajinské armádě jsou často normální chlapi z vesnice, kteří třeba ani nikdy nedrželi zbraň v ruce, jsou vystrašení, na druhou stranu nechtějí do vězení, ale přinutili je střílet, tak střílejí. Je jasné, že to často nechtějí, ale musí. Každý z nich má taky rodinu a pět let strávit v ukrajinském vězení není žádná legrace. Tam člověk neví, zda se vůbec z vězení dostane. Ve vězení je to těžké s jídlem, navíc jsou tam nemoci jako tuberkulóza… Co by pak dělala rodina?

Vědí vůbec vojáci ukrajinské armády, proti komu bojují?

Dnes probíhá informační válka. Dostávají jiné zprávy. Ti vojáci třeba často ani netuší, kde se nacházejí. Někam je přivezou a důstojníci jim přikážou, kam mají střílet. A ti vojáci plní rozkazy. Vojáci pak tvrdí, že jim bylo řečeno, že to místo bylo prázdné. Vůbec netuší, že tam jsou lidé. To se stává často.

Co vláda sleduje tím, že bombarduje tyto oblasti?

Tuším, že to byl Jaceňuk, kdo prohlásil, že na Donbasu je sedm a půl milionů lidí (v Doněcké a Luhanské oblasti) a z nich jsou tři milionů navíc, a proto je třeba je zabít. Takovou máme vládu. Ljaško je gay, ten se nahoru doslova projebal, dokonce jsou o tom i policejní záznamy ještě z jeho mládí. A Kličko například… Kdysi v Doněcku pracovali s bratrem jako ochranka nějakého velkého mafiána. Mafián viděl, že Kličko dobře boxuje, tak ho dostal do Evropy. Kličko mu za to platil polovinu z příjmů. Mafián potom zemřel. Kličko v Evropě zůstal. A to je to samé, byl kdysi mafián a teď je starosta Kyjeva. Vždycky jsem si říkal, že když už je sportovec, měl se spíš snažit o to, aby se na Ukrajině rozvíjel sport.

Jak to podle vás na východě Ukrajiny dopadne?

Lidé se už nikdy nepřipojí k Ukrajině. V každé rodině zemřel soused, příbuzný nebo děti zemřeli, někomu zemřel táta, někomu máma. A jak jsem teď mluvil s lidmi, nikdo se už nechce vracet zpátky k Ukrajině. Takovou Ukrajinu nikdo nechce. Když po tobě střílejí, to nejde…

————————————————

Spolupráce a překlad Natálie Vachatová

Ledoborec propagandy Šarij

V probíhajícím ozbrojeném konfliktu na Ukrajině, resp. občanské válce, hraje nezanedbatelnou roli i propaganda. Dezinformace, zfalšovaná videa, fotomontáže, nepravdy i vyložené lži. Někdy dochází i tragikomickému řetězení, jako v případě ženy vypovídající o ukřižovaném dítěti, ženy zraněné a později odhalené jako zcela zdravé svědkyně ukrajinského útoku v Doněcku. Údajně se má jednat o jednu a tu samou osobu, což znevěrohodňuje všechny předchozí zprávy. Ve skutečnosti se ovšem o stejnou osobu nejedná, ačkoliv minimálně historka o ukřižování je lživá. A pak si vyberte… Na média spoleh není – ruská jsou jaksi automaticky považována za nevěrohodná, západní působí velmi zaujatě a většinou automaticky přebírají kdejaký výplod, který vypustí ukrajinské „ministerstvo pravdy“.

V informační válce stojí za zmínku ukrajinský bloger a novinář Anatolij Šarij, jehož kanál s více než pěti sty příspěvky odebírá téměř 280 tisíc uživatelů YouTube a počty zhlédnutí jednotlivých videí často přesáhnou milion. Ze zaujatosti jej těžko obviňovat, je to Ukrajinec, Putina v lásce nemá a přeje si jednotnou zemi, odtržení východních oblastí odmítá. Přesto s neuvěřitelnou vytrvalostí, nadhledem a lehkým vtipem odkrývá jednu manipulaci za druhou, uvádí desinformace na pravou míru a odhaluje lži ukrajinských médií.

Svidok

Z článku serveru Svidok o „deseti zajatých separatistech“ byla odstraněna fotografie poté, co vyšlo najevo, že jsou na ní naopak příslušníci ukrajinské armády zajatí separatisty.

V příspěvku „Typická nemanipulace“ se například podivuje, proč chybí zvuk u videa na stránkách ukrajinského kanálu Hromadske.tv z ostřelování Mariopolu přičítaného separatistům. (V titulku stojí бойовики, což je označení ukr. médií pro separatisty.) Důvod je zřejmě ten, že v původním ozvučeném záznamu zazní mimo jiné tato slova: „…to se stalo v Mariupolu poprvé, že se takhle trefili přímo do domů. Stříleli samozřejmě Ukrajinci, jak vidíte. Nyní jde útok ze strany Vynohradnoho.“ Ať už je výrok pravdivý nebo ne, rozhodně nesmí zaznít, vzbudil by přinejmenším pochybnosti.

Několik příspěvků z poslední doby se týká stále přibývajících teroristických útoků, které mají prý na svědomí Rusové.  Alespoň jsou o tom přesvědčena ukrajinská média. Tajné služby totiž útok včas odhalí – a v takovém případě se na místě najde mnoho důkazů, například ruské vlajky, sovětské odznaky z druhé světové války nebo písemné pokyny pocházející z oblasti Donbasu, typická výbava každého agenta a teroristy – nebo neodhalí, a pak se najde alespoň něco, co vypadá jako ponožky v ruských barvách. Šarij dále s ironií sobě vlastní radí, co hledat na místě teororistického útoku – standardní je balalajka, obraz s Putinem nebo matrjoška. A i kdyby se jednalo o trenýrky s britskou vlajkou, jsou to stále Rusové, tentokrát natolik chytří, že se snaží svalit vinu na Brity.

Pokud vám to připadá trapné a nedůstojné, vězte, že jde pouze o reakci na každodenní chrlení podobně obskurních obvinění, která mají v skutečně zlých časech ujistit ukrajinský lid, že za vše může Rusko, nikoliv současná vláda. A ospravedlnit to ostatní, ať už jde o hospodářský úpadek, instalaci zahraničních ministrů, cenzuru, nucené odvody nebo bezpráví ve formě lustrací kanceláří soukromých osob maskovanými „patrioty“. (Na videu vystupuje v hlavní roli známá náctiletá nacistka Vita Zaverucha, která se dostala i na stránky francouzského Elle.)

————————————————————

Spolupráce a překlady: Natálie Vachatová

Zbavme se svého socialismu

10_img

V České republice uplynulo pětadvacet let od okamžiku, kdy už není oficálně socialistická, což bylo minulý měsíc více či méně důstojně oslaveno. Máme zde nyní svobodu a demokracii a můžeme se svými životy nakládat, jak uznáme za vhodné.

Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami něvědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování. Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.

Dalším z průvodních znaků socialistického uvažování je nenávist k bohatým, lépe řečeno všem, kteří jsou schopni vydělat větší množství peněz než průměrná populace. Na ně je pohlíženo skrz prsty, jakoby svou prosperitou ukusovali z koláče blahobytu ostatním. Kdokoliv si dovolí koupit luxusní automobil, stává se veřejným nepřítelem a nejspíše podvodníkem. Přičemž se zapomíná, že cesta k bohatství bývá mnohdy rizikem a většinou znamená nějakou investici – ať už čas nebo peníze – a v neposlední řadě dává práci řadě lidí. Zapomínáme, že i nákup toho auta dal práci lidem. I dům, který si bohatý člověk koupí, musí někdo postavit.  Když americká vláda v roce 1990 zavedla daň z luxusu, která se vztahovala na prodej jachet, očekávala, že vybere více na daních. Opak byl pravdou – vybralo se méně, potenciální kupci rezignovali nebo si jachtu pořídili v zahraničí. Některé jachtařské firmy zkrachovaly a lidé přišli o práci. Ještě zrůdnější je aktuálně připravovaný zákon o prokazování původu majetku, který vytváří presumci viny a dělá ze všech občanů potenciální zločince. Nepoctivci si jako vždy najdou cestu, jak se mu vyhnout, pro ostatní to bude signál, že Česká republika je země, kde není dobré pobývat ani podnikat. Veřejnost však zákon podporuje, protože na mušce jsou bohatí. Pokud však budeme pokračovat tempem, který nastolila současná socialistická vláda, bude naše republika zemí úředníků, nezaměstnaných a zaměstnaných v Agrofertu.

V socialismu všichni prohrávají, nikdo nevyhrává. Chudí nezbohatnou, pokud bude stát dusit podnikatele, vybírat více daní a najímat více úředníků. Chudí zbohatnou, pokud se přestanou spoléhat na stát, aktivně zvýší svou hodnotu na trhu práce a soukromý sektor bude prosperovat. Chce-li stát efektivněji vybírat daně, ať je sníží a omezí své výdaje – ať zruší nepotřebné úřady, zjednoduší agendu a neplýtvá vybranými prostředky na nesmyslné akce jako Ryba domácí. Ať nechá soukromý sektor dýchat a prosperovat. Chce-li stát zodpovědné občany, ať je nechá více spoléhat se na sebe samotné místo na bobtnající svazky zákonů.

Přestaňme závidět bohatým a raději se inspirujme. Zaměřme se na vlastní dovednosti a jejich zlepšování místo volání po dalších regulacích. Přestaňme pobízet stát, ať nám zajistí pracovní místa a zlepší životní standard tím, že někomu jinému sebere plody jeho práce. Přestaňme věřit, že peníze kazí charakter, a spíše se soustřeďme na to, aby náš charakter byl lepší bez ohledu na výši konta. Začít může každý u sebe. Budoucnost každého jednotlivce je v jeho rukou, neodevdávejme ji dobrovolně státu s pocitem, že ten to nějak zařídí.

 

 

Jak se přednáší o Ukrajině..

V úterý 25. listopadu jsem se zúčastnil přednáškové akce O Ukrajině dnešních dnů s Petrou Procházkovou konající se na půdě Filosofické fakulty UHK ve spolupráci s královéhradeckým Integračním centrem pro cizince a místní Diecézní charitou. Beseda byla spolufinancována Evropskou unií, takže jsem byl zvědav, jaké informace předává akademická obec za peníze daňových poplatníků.

Učebna byla zcela zaplněna a na některé účastníky nezbylo místo. Petra Procházková, novinářka píšící pro Lidovky, na začátku upozornila, že jí sice platí ministr financí Babiš, ale že necítí žádný tlak týkající se jejího zaměření, tedy zahraničních událostí, a proto je s tím v pohodě. Dále uvedla, že byla za poslední rok na Ukrajině pětkrát, takže odmítá diskutovat s kýmkoliv, kdo tam nebyl, protože je tím pádem diletant, který problematice nerozumí. Čáru přes rozpočet jí však hned po několika úvodních větách udělala mladá dáma, která uvedla, že se na Ukrajině narodila, v posledním roce navštívila tuto zemi šestkrát, z toho dvakrát byla přímo na Majdanu a pořídila tam podrobnou fotodokumentaci. Reagovala zamítavě na tvrzení Procházkové o tom, že teze o rozdělení Ukrajiny na východ a západ s vzájemnou nevraživostí obou stran je jen mýtus. Paní Procházková na to neměla co říci a poněkud zněrvózněla, což vyvycholilo hysterickou reakcí, když jeden z posluchačů nesouhlasil s jejím výkladem konfliktu Ruska, resp. Jižní Osetie a Gruzie.

„Takhle to přece nejde!“ vykřikla a lomila rukama. To vyvolalo hlasitou reakci publika a já nezadržel smích.

„To vám připadá vtipné?“ obrátila novinářka svou pozornost na mě ve snaze vybruslit z prekérní stuace. Odpověděl jsem, že ano.  Připadá mi vtipné, když reaguje slovy „Takhle to nejde“, jakmile jí dojdou argumenty. A také, že mě zaujalo, jak je na ní vidět nervozita ve chvíli, kdy narazí na nesouhlas. U toho jsem předvedl její shrbený postoj a zkřížené ruce na prsou. Paní Procházková začala sáhodlouze vysvětlovat, že jí to samozřejmě problém nedělá, protože s lidmi s opačným názorem diskutuje dnes a denně a neustále čelí různým disputacím a nesmyslným argumentům, které nikdy nejsou založeny na realitě. Tím se elegantně vyhnula další diskusi o gruzínské otázce a přednáška chvíli pokračovala v klidu dále. Vyprávěla o tom, jak jsou Ukrajinci srdeční a pohostinní (což je pravda), s pomocí své kolegyně promítala fotografie z cesty po jejich zemi, chválila místní obyvatele až na ty z Mariupolu, kteří nebyli vždy tolik sdílní a neměli internet. Celkový obrázek, který zcestovalá novinářka podávala o východu Ukrajiny, vyzníval tak, že tento kus země je v podstatě zaostalý a bezcenný.

„Ty fabriky, co vidíte, se rozpadaly už před konfliktem,“ upozornila nás, „takhle přece nemohou žít normální lidé!“

Je pozoruhodné, jak si novinářka a humanitární pracovnice osobuje právo rozhodovat, co je a není normální, to jen tak na okraj. Donětsko pak přirovnala k Podněstří, kde se místní obyvatelé odmítají bavit s novináři a jsou nepřátelští k cizincům, protože se živí převážně šmelinou a pašováním zboží do sousedních států, za což může Rusko. Na toto reagovala odmítavě další dívka z Ukrajiny, která má v této oblasti příbuzné. Její český manžel se pak Procházkové zeptal, zda ví o humanitárním konvoji, který vyslalo do východní oblasti Rusko, a kolik takových konvojů vyslal Kyjev. Novinářku to vykolejilo jen na malou chvíli a odpověděla, že vlastně nikdo neví, co v tom konvoji bylo za náklad, a že Člověk v tísni nějakou pomoc zprostředkoval. Další zádrhel nastal, když paní Procházková zaútočila na ruská média, jejich nestrannost a cenzuru. S tím by se dalo jistě souhlasit, pokud by jedním dechem novinářka nedodala, že ukrajinská média jsou až na malé škraloupy nestranná a svobodná, což jí bylo prvně oponující dámou opět vyvráceno i s uvedením konkrétních příkladů z poslední doby. Procházková se raději nepřela, jen dodala, že za eskalaci konfliktu může ruský První kanál, když zfalšoval ukrajinské prohlášení o jazykovém zákonu. Jednoznačná vina za občanskou válku tedy padá na bedra Ruska.

Pokračovalo promítání fotografií, na kterých chtěla novinářka demonstrovat, že na východě Ukrajiny jsou přítomni ruští vojáci. Jediné, co přihlížející viděli, byly tři fotky s ozbrojenci ve vojenských mundúrech u tanku a jedna se čtyřmi hlavami v beranicích. Žádné insignie ani jiné známky toho, že by šlo o pravidelnou ruskou armádu. Vratkosti svého tvrzení si byla zřejmě vědoma i paní Procházková, protože po nesouhlasných projevech a výsměchu části sálu už tuto myšlenku dále neprotlačovala. Nicméně je přesvědčena, že Rusové tam jsou a dodávají rebelům těžkou vojenskou techniku. Stejně jako NATO se svou špičkovou technikou, která je schopna přečíst vaši SPZ z oběžné dráhy, ani Procházková však nedodala žádný důkaz. Jen se snažila obecenstvu podsunout, že ti chlapci jsou určitě Rusové, a něco v tom smyslu, že Ukrajince od Rusa rozezná podle tvaru obličeje.

Po hodině a půl se mi zdálo, že se stále nedostává na to důležité – na původ celé ukrajinské situace, majdanské události. Zeptal jsem se tedy paní Procházkové, zda ona osobně souhlasí s násilným převratem a svržením legitimního prezidenta za významného přispění nacistických bojůvek, které zapalovaly město. Z její odpovědi jsem pochopil, že souhlasí, nicméně prý pochybuje o výrazné roli Pravého sektoru, ten prý v Kyjevě téměř nebyl a není vidět, nemluvě o Stěpanu Banderovi. Na to reagovala opět ona mladá dáma a současně ukazovala obecenstvu fotky, které pořídila v přímo na Majdanu. Symboly Pravého sektoru byl plný.

kyjev„Vy jste si něvšimla těch hákových křížů a dalších nacistických symbolů, když jste byla v Kyjevě?“ ptala se slečna, která tam podle všeho byla v tu samou dobu, a novinářka odpověděla, že nevšimla. Ve stejnou chvíli jsem jednu z fotek s hákovým křížem popadl a ukázal celému sálu. Ten začal šumět a debata se trochu roztříštila do více stran, takže nejsem plně schopen interpretovat situaci. Pamatuji si však, že na druhou část mé otázky – co říká  na vyjádření Victorie Nuland, že USA sponzorovaly Majdan pěti miliardami dolarů – odpověděla paní Procházková tak, že o tom nic neví, a co prý by s těmi pěnězi dělali. Na to ji bylo z publika  vysvětleno – znovu mladou dámou, která na Majdanu byla osobně – že někteří demonstranti vypověděli, jak dostávají za účast na protestech peníze. Důchody na Ukrajině se tehdy pohna_ukrybovaly mezi 800 – 1200 hřivnami, což šlo „vydělat“ na Majdanu za tři dny. Novinářka reagovala tím, že USA konec konců sponzorují různé skupiny po celém světě, což je dobře, protože za Chartu 77 je dodnes vděčná. Pak si pro dotazy vybírala pro jistotu už jen „nezávadné“ diskutéry, jen jednou střelila vedle, když chtěl jakýsi pán srovnat případy Krymu a Kosova. Na Krymu nebyla, protože ji tam nepustili, a o Kosovu prý nic moc neví, takže se k němu nebude vyjadřovat. Můj rychlý dotaz, jak hrála v kauze odtržení Kosova následně postavená americká základna, odbyla s tím, že když dva dělají totéž, není to to samé, a zakončila prohlášením, že jí vždy bude milejší americké bombardování Afghanistánu než ruské v Čečně. (Mimo jiné proto, že US Army je precizněší než ti zastaralí ruští řezníci.) Toto zadeklamovala dvakrát. Potom jsem buď omdlel nebo byl konec…

IMG-20141129-WA0003

Vlčí dráp, „Chlopci z Banderštatu“ a Sláva Ukrajině!

Paní Procházková dokáže zaujmout publikum. Je emotivní a pro své vyprávění zapálená. Umí být působivá. A také pěkně manipulativní. Vybere pouze to, co se hodí do jejího vidění situace. To, co se nehodí, vynechá nebo nepovažuje za důležité. Když je zahnána do úzkých, elegantně vybruslí a po oslím můstku přejde k jinému tématu, o kterém vypráví dost dlouho, aby se na to původní zapomnělo. Evidentně na své přednášce neočekávala žádný odpor a opozice z publika ji zaskočila. Dokázala se však po prvotním vykolejení a hysterické reakci skvěle přizpůsobit nové situaci.

V úvodu, když mluvila o diletantech, se kterými se nedá diskutovat, zmiňovala křivdu, ve které hrál roli Alexandr Barabanov pozvaný do studia Českého rozhlasu, zatímco ona musela být jen na telefonu, což ji značně znevýhodňovalo v debatě. Ve skutečnosti, jak jsem zjistil, paní Procházková do studia pozvána byla, ovšem odmítla, protože to bylo 21. října 2014, den po jejích narozeninách. Krásná ukázka manipulace, kdy se publikum dozví, že ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou nefér hrající lháři jako onen „Rus, kterého platí kdo ví kdo.“ Ve skutečnosti je Barabanov narozen v Kyjevě a je to podnikatel, takže se platí sám..narozdíl od novinářky placené firmou ministra financí s podporou Evropské unie.

IMG-20141129-WA0011

MOBILIZACE. Pravému sektoru volejte na uvedené kontakty.

Petra Procházková má na ukrajinské události jasný a pevný názor. Dalo by se říci, že neměnný, protože cokoliv, co do něj nepasuje, prostě vytěsní a ignoruje. Prastará nevraživost západu a východu země je tedy podle ní mýtus, východ je zaostalá oblast (která však donedávna celou Ukrajinu slušně živila), Majdan byl něco jako Sametová revoluce a zapojení neonacistů v podstatě nestojí za řeč. (I přesto, že jsou v parlamentu a vedoucích funkcích.) A největším problémem je Rusko. Dokonce takovým, že stojí za to vidět věci černobíle a takto je prezentovat veřejnosti.

Vystoupení paní Procházkové ve mně zanechalo dojem, že její nenávist k Rusku je silnější, než snaha pátrat po skutečných příčinách problému. Potvrdilo se mi, že někteří novináři vůbec nechtějí být objektivní a odhalovat pravdu. Chtějí šířit svou verzi vidění světa a selektivně filtrují informace. Petra Procházková k tomu dostává navíc prostor na akademické půdě bez přítomnosti názorových oponentů. Pokud se ovšem nenajdou v publiku..

 

IMG-20141129-WA0001

Kyjev na sklonku července 2014 – po Banderovi prý ani památky..

 

 

 

Hysterie kolem Zemana

Na Národní třídě se mělo 17. listopadu 2014 oslavovat 25 let, které uplynuly od pádu komunismu v naší zemi. Místo toho ji několik tisíc občanů s červenými kartičkami, transparenty a tibetskými vlajkami využilo k protestu proti Miloši Zemanovi, který by měl podle zúčastněných odstoupit. „Oslava demokracie“ pak vyvrcholila na Albertově házením vajec po presidentovi. Nemám nic proti demonstracím a protestům, mám toho hodně proti Zemanovi. Přesto s tím, co se dělo, nemohu sympatizovat a souhlasit.

Zeman především žádné zásadní nebezpečí nepředstavuje, ať už by byl sebehorším presidentem, protože vnitřní i zahraniční politika země je řízena vládou. Zeman ji z funkce presidenta může ovlivnit, ale ne provádět. Pokud se někomu nelíbí dění v České republice nebo její zahraniční politika, je president ten poslední, na koho svou zlost ventilovat. V tomto případě šlo ale spíše o averzi týkající se přímo Zemanovy osoby. Faktem však zůstává, že president byl legitimně demokraticky zvolen. Regulérnost voleb nebyla zpochybněna, a tak jeho odpůrci musejí prostě počkat na další volby. Tak to v demokracii chodí, což by si měli uvědomit hlavně ti, kteří jí mají plná ústa. Vyzývat ke svržení či odstoupení presidenta je nesmysl. To by si měl uvědomit i spoluorganizátor akce Přikryl, když tvrdí, že mandát presidenta neopravňuje, aby si dělal, co chce. Nedělá si, co chce. Dělá to, co mu umožňuje ústava.

kun9

Protest proti vulgaritě?

Zeman je špatný, protože v Hovorech z Lán použil sprostá slova. Je smutné, že zrovna tohle dokáže vyburcovat masy k demonstracím, zatímco když spolu s eurounijním protektorem Barrosem, bývalým předsedou Portugalské komunistické strany pracujících, věšel na Hrad modrý hadr s hvězdami, protestovalo nás tam pár set. A co se dělo v ulicích, když se Zeman vyslovil pro přijetí Eura, ačkoliv před volbami tvrdil opak? Vůbec nic. Přitom vstup do eurozóny by pro naši ekonomiku byl přímo katastrofální. Bulvárnost prostě zajímá lidi více než zásadní témata. Stejné je to i s Čínou. Kolik z protestujících s červenou kartičkou doopravdy ví něco o Číně a historii Tibetu? Něco víc, než co zaslechli od Kocába s Bursíkem v televizi?  Vypadá to, že lidská práva, pojem, který je dnes spíše módní než obsahově vypovídající, v zemi vzdálené tisíce kilometrů jsou důležitější než občanská práva našich blízkých, sousedů, spoluobčanů. Kdykoliv totiž v posledním roce vláda zasadila úder svobodě občanů České republiky, nic zvláštního se nedělo. Protestuje se proti Číně, protože je komunistická, proti Putinovi, protože se prý chová jako diktátor, oslavuje se pád socialismu, zatímco v přímém přenosu nám zde současná vláda vytváří socialismus nový. Babiš slíbil, že to zařídí, a přesvědčil lid, že veškeré zlo je v daňových únicích. A tak dochází ke křížovému tažení na živnostníky a podnikatele. Posilují se pravomoci policie, roste úřednický aparát, který platíme ze svých daní, a vlastnictví majetku opět začíná být považováno za zločin. Lidé však raději vezmou tibetskou vlajku a jdou nadávat Zemanovi.

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

S ukrajinskou vlajkou za lepší Českou republiku..

Mimo jiné proto, že je málo protiruský..nebo hodně proruský. Zkrátka nejede na stejné vlně jako většina našich politiků a médií. Rusofobie a nenávist k Putinovi je teď totiž v kurzu. Správný občan odsuzuje Putina a fandí Kyjevu, nic mezitím neexistuje. Na Národní se objevily ukrajinské vlajky, stejně tak jsou k vidění i na dalších protizemanovských akcích. Proč? Má snad být zdevastovaná Ukrajina naším vzorem? Země, kde došlo k násilnému převratu s přispěním nacistických band, kde vládnou takřka stejní oligarchové, kteří zemi rozkrádali i předtím, kde je nyní tvrdá cenzura sdělovacích prostředků a vláda nechává bombardovat vlastní občany. Výsledkem hořícího Majdanu jsou mimo jiné tisíce mrtvých Ukrajinců, milion utečenců a humanitární krize. Skutečně je toto příklad hodný následování? Je kritika Ruska dostatečným ospravedlněním obdivu k zemi, jejíž president si přeje totální válku? A jak tuto krizi vyřeší Zemanovo odstoupení? A proč nikdo neprotestoval minulý rok, když ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podepisoval memorandum o porozumění v Saudské Arábii, jednom z nebrutálnějších režimů Blízkého východu, kde se sekají ruce a hlavy, homosexuálové jsou vězněni a demokracie je zakázané slovo?

Co vlastně chtějí ti protizemanovští demonstranti? Zbaví se třeba nenáviděného presidenta a co potom? Budou spokojenější, protože odkaz Václava Havla, vágní klišé, které nás provází na každém kroku, již bez Zemana nebude mít překážku? Budeme se mít v České republice lépe, když odejde osoba s minimálními exekutivními pravomocemi? Budou lidé  zodpovědnější, ohleduplnější a budou si více vážit jeden druhého? Přál bych si to, ale pochybuji. Zeman totiž nerozděluje společnost, protože Zeman ji netvoří, stejně jako ji netvořil Havel ani nikdo jiný. Společnost je tvořena jednotlivci, je odrazem lidí, kteří v ní žijí a ovlivňují se navzájem svým jednáním. Je příliš krátkozraké svalovat vinu za rozdělení společnosti na jednoho presidenta a smutně trapné nekriticky adorovat odkaz druhého s představou, že to společnost zlepší. Společnost jsme my, občané, lidé. Na Národní a v Albertově jsem viděl pouze fanatický dav. Dav bez respektu k  výsledku demokratických voleb, zkratkovitě přemýšlející a schovávající svou frustraci za portrét Václava Havla a urážlivé transparenty. A jak pravil klasik, v davu se moudrosti nenaučíš.

 

——–

Fotografie v článku jsou převzaty z iDnes.cz

Znásilnění lingvistiky (Milanem Petrákem)

Server prvnizpravy.cz informoval o výsledcích analýzy komunikace politických stran společnosti Bisnode. Studie by měla vypovídat o míře iracionality v textech jednotlivých stran a je založena na „unikátní metodice analýzy skupinové iracionality“ Milana Petráka. Problém je ve skutečnosti, že tato metodika kulhá na obě nohy.

Textová analýza je v pořádku a každý student lingvistiky ví, že její výsledky nejsou dobré ani špatné. Záleží na interpretaci a účelu. Pokud budeme hodnotit například pohádku pro děti a analýza ukáže většinový výskyt slov jako smrt, zranění a tragédie, zřejmě takový text nebudeme číst dětem před spaním. Naopak pokud se v článku pro manažery objevují nejčastěji výrazy cíle, zaměření nebo casflow, zřejmě se jedná o text, který je určen správné cílové skupině. Stále to však nijak nevypovídá o jeho kvalitě, pravdivosti nebo užitku.

V metodice Milana Petráka je problém již v samotném východisku. Autor sesbíral tisíce slov a v lexikální rovině je seřadil do kategorií určující jejich sémantickou definici. Tato definice je však největší kámen úrazu. Kategorie výroba nepřítele, agresivita obsahuje slova, která sem výrazově více méně zapadají (brutální, podvodník, zhoubný), ale také slova diskutabilní (lobby, primitivní, skandál) a významově neutrální (slepý, podivný, móda). Z jiné kategorie vyplývá, že autor považuje za iluzorní a kýčovitá slova jako svoboda, pravda, suverenita či zdraví. Dogmatismus je podle něj typický pro strany používající výrazy normální, přirozený nebo toužit, zatímco slova problematický, nesprávný a zjevný tento dogmatismus zmírňují. Také vám to nedává smysl?

I kdybychom pominuli výše uvedené scestné východisko a přijali jej jako základ solidní vědecké práce, výsledkem by byl stále jen lexikální rozbor, který nijakým způsobem nevypovídá o významu textů a myšlenkách v nich obsažených. Ne tak o racionalitě nebo její absenci.

Politika je souboj idejí a principů, alespoň by tedy měla být. Jde o princip plurality dobra, kdy každá strana definuje dle své filosofie, co považuje za dobré a špatné. Volič si pak vybírá, které dá přednost podle svého přesvědčení a názoru. Filosofii a myšlenku je vždy nutno popsat slovy. A ačkoliv slova mohou působit podprahově a jsou často v určitém smyslu sama o sobě do jisté míry vypovídající, jádro výpovědi spočívá v kontextu, ze kterého vyplývá význam textu a sdělení. Tento význam oslovuje voliče, který se sám o svobodné vůli rozhoduje, zda princip strany odpovídá jeho pojetí dobra, či nikoliv. Samozvaní arbitři přinášející v roli vědecké autority absolutní významy dobrých a zlých slov se hodí spíše do Orwellova románu 1984 než do demokratické soutěže myšlenek.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 245 other followers